wellness

Dnes jsem pro vás sepsala další článek ze série zážitků z prázdnin, konkrétně o víkendovém wellness pobytu na zámku Hrubá Skála, který jsem dostala od svého přítele k svátku.

Pobyt nám začínal v pátek 19. července 2019. Na cestu jsme se vydali autobusem, kterým jsme nejdříve dojeli do Turnova, kde jsme měli krátkou pauzu, a tak jsme si koupili nanuky na osvěžení a chvíli si poseděli ve městě na lavičce. Pak už jsme dalším autobusem pokračovali dál. Měli jsme štěstí, že si řidič pamatoval, kde jsme chtěli vystoupit a tak nám to připomenul, když jsme dojeli do naší cílové zastávky, s přítelem jsme se totiž tak začetli do časopisu, že bychom zastávku nevědomky přejeli a jeli, až bůh ví kam.

Po vystoupení z autobusu nás čekala docela dlouhá cesta do kopce k zámku, která nebyla vůbec příjemná, protože na nás pařilo slunce a na zádech jsme táhli těžké batohy. Po tom, co jsme se konečně doplahočili k zámku, jsme si vyzvedli na recepci klíče od našeho pokoje a domluvili se, jak bude vypadat náš wellness program. Hned za hodinu nebo dvě jsme měli mít hodinu ve wellness a také masáž. Vybalili jsme si tedy na pokoji své věci, převlékli se do plavek a županu a vydali se wellness hledat. Po krátkém bloudění po hotelu jsme ho naštěstí našli. Paní, která měla wellness na starosti, nás provedla a pak už nás na hodinu nechala samotné. My jsme se převlékli z plavek, které jsme na sobě nesměli mít, pouze do županů a šli si užívat relax. Ve wellnessu byly dvě sauny, které jsme i přes můj nízký tlak, se kterým bych do sauny chodit neměla, vyzkoušeli. Poté jsme chvíli odpočívali na lehátkách, povídali si a také se kochali výhledem z balkónku.

Po hodině odpočívání nás čekala masáž, v ceně pobytu jsme měli psanou masáž nohou, ale protože jsem velmi citlivá na nohou a veškerý dotek na nich mne lechtá, domluvili jsme se, že nám místo toho maséři namasírují obličej. Bohužel jsme se s přítelem oba po masáži shodli na tom, že asi ani jeden z nás není člověk, který by si masáže užíval. Ne že by ta samotná masáž byla špatná, ale za sebe musím říct, že mi prostě nepřišlo moc příjemné, když mi cizí chlap ošmatlával obličej a krk, ale to je asi jen nějaký můj osobní problém.

Po masáži jsme se vrátili na pokoj, kde jsme se převlékli. Večer nás čekala už jen večeře v restauraci, která se nacházela v areálu zámku. Bohužel ani ta nás nijak nenadchla, měli jsme výběr pouze ze tří jídel, takže nic moc, ale nemůžu říct, že by to jídlo bylo špatné, jen by se mi asi více líbily buďto večeře formou švédských stolů, tak jako byly podávané snídaně, které musím naopak moc pochválit, anebo normální výběr z menu. Po večeři jsme se procházeli kolem zámku a užívali si výhledy. Den jsme zakončili ještě vínem a filmem.

Druhý den nás hned ráno čekala procházka s hůlkami, mysleli jsme si, že hůlky nebudeme muset mít a prostě se jenom projeme po okolí, ale nakonec jsme si je museli půjčit a podstoupit rychlokurz chůze s nimi. Vtipné bylo, že s námi na této procházce byli samí starší lidé, ale alespoň jsme se prošli s člověkem, který znal okolí a měli možnost si vyzkoušet dechová a různá uvolňovací cvičení. Na konci procházky jsme si měli ještě vyzkoušet otužování nohou podle Priessnitze, ale do toho jsme se nakonec přemluvit nenechali, nějak jsme neměli potřebu si po několika kilometrové túře cachtat nohy v kamenné vaně společně s dalšími pěti lidmi.

Po procházce jsme se rozhodli podívat se do města, do kterého jsme se vydali autobusem, který jel tak šíleně, že jsme se báli, abychom nevyletěli z průdkých zatáček, naštěstí se tak nestalo. Ve městě jsme si zašli na zmrzlinu a dortík do jednoho podniku, o kterém mi přítel vyprávěl a pak se ještě nacpali kebabem a pizzou.

Na hotel jsme se dostali až večer, takže jsme si došli, ještě pořád nacpaní, na večeři a po ní si domluvili vířivku, která byla z celého pobytu úplně nejlepší. Po vířivce nás už čekal jen odpočinek na pokoji a další den ráno odjezd domů.

Koncert Eda Sheerana

Dnes mám pro vás článek, o kterém jsem se zmiňovala už v předchozím článku z prázdnin a jak jste si už asi v nadpisu přečetli jedná se o můj zážitek z koncertu Eda Sheerana.

Koncert se konal 7. července 2019 v Praze v Letňanech. Do Prahy jsem jela s přítelem, který se mnou sice na koncert nešel, protože tenhle styl hudby neposlouchá, ale protože jsem zrovna byla na týden u něho a protože se vyzná v Praze tak jel se mnou. Abych ale na koncertě nebyla sama šla se mnou moje sestra, kterou jsme hned po našem příjezdu do Prahy šli vyzvednout na autobusovou zastávku. Když přijela koupili jsme si ještě každý kousek pizzy na zahnání hladu a pak už nás přítel dovedl na místo konání koncertu. Hned při vstupu jsme zahlédly stánek s merchem a tak jsme se k němu hned vydaly no a samozřejmě že bez toho aniž bych si u něho něco nekoupila se to neobešlo, ale tričku s obrázkem kočičky, které je ještě navíc merchem Eda Sheerana jsem prostě nemohla odolat. Dále jsme si koupily napůl kelímek piva jehož cena byla teda dost přepálená, ale protože sestra sbírá kelímky z různých akcí tak jsme ho koupily a rovnou s tím pivem když už, aby alespoň bylo co pít. Jen škoda, že jsme měly peníze pouze na jeden a nemohla jsem si tak koupit na památku jeden prázdný i pro sebe, příště alespoň vím, že si mám před koncertem vybrat z účtu více peněz. S pivem jsme se po vzoru ostatních lidí usadily na trávě, protože do vystoupení prvního předskokana zbývalo ještě docela dost času a nám se celý ten čas nechtělo stát. Nakonec jsme se ale musely nedobrovolně zvednout, protože se z ničeho nic začali zvedat úplně všichni a tlačili se dopředu, takže jsme prostě také musely postupovat s davem až jsme narazily na lidi před námi a tím pádem nebylo kam dál jít.

Protože jsme se sestrou neměly ty nejdražší lístky, byly jsme v takzvaném sektoru „B“, tedy až za stovkami lidí v sektoru „A“ i přesto jsme ale doufaly, že Eda alespoň trošku uvidíme. Po krátkém čekání přišel první předskokan, tedy předskokanka Zara Larrson. Já ani sestra jsme ji neznaly a ani se nedalo říct, že by nás její hudba nějak zaujala, ale alespoň už se na koncertě něco dělo. Po tomto vystoupení přišel druhý předskokan James Bay, jehož písničky se mi, a myslím si, že i mé sestře, líbily oproti Zaře daleko více. Hlavně už to byl poslední předskokan a to znamenalo jediné – Edík se blíží. Bohužel James hrál docela krátce takže jsme pak musely opět čekat a to celou půlhodinu. Nebylo to vůbec příjemné čekání, protože čím více se vystoupení Eda blížilo tím víc se lidi začali tlačit co nejvíce dopředu a mačkat se na ostatní. K tomu všemu se ještě skupinka holek před námi rozhodla sednout si a sedly si tak, že nám skoro zasedly nohy takže jsme kvůli nim neměly absolutně kam si ty nohy dát a byly jsme donuceny stát téměř na špičkách, což nebylo vůbec pohodlné. Jak šel čas, tak se také s blížícím se západem slunce ochlazovalo, naštěstí ale přicházející zimu dost eliminovalo to, že se na mě pořád někdo mačkal.

Abych už ale přešla k tomu pozitivnímu..Po nekonečném čekání konečně přišlo Edovo vystoupení. Naše doufání v to, že Eda aspoň malinko uvidíme se ukázalo býti marné, ale i tak jeho vystoupení stálo za to. Zazněly téměř všechny písničky, které jsem chtěla slyšet. Ed byl vtipný, komunikoval s publikem (tím vepředu) a navíc měl zajímavě nasvícenou scénu. Co ale bylo nejlepší byla atmosféra, kterou dokázal vytvořit. Tu atmosféru ani nejde popsat, museli byste tam být. Bylo to ale tak silné, že i když jsem Eda na vlastní oči neviděla (obrazovky po stranách pódia nepočítám) moc jsem si jeho koncert užila. Po koncertě se nám přítel smál, že by vyšlo nastejno kdybychom zůstaly doma a koukaly na přímý přenos z toho koncertu, protože jsme stejně nic neviděly, ale já si to nemyslím, protože ta atmosféra se ani živým přenosem nedala přenést.

Bohužel po Edovo vystoupení nás čekal téměř horor. Horor v podobě odchodu z koncertu. Odchod ze samotného areálu ještě nebyl tak hrozný, i když jsme všichni vypadali jako průchod zombie. Horší bylo, když jsme se vydaly k metru, ve kterém na nás čekal můj přítel s jeho kamarádem. Už při vstupu do podzemí byla šílená fronta lidí. Naštěstí se nám se sestrou ani vlastně nevím jak podařilo předběhnout více jak polovinu té fronty a začlenit se do ní vepředu. Když jsme se konečně dostali do metra, přišlo to nejhorší. Vevnitř jsme na sobě byli totiž opravdu namačkaní a celé to působilo dost klaustrofóbním pocitem. Absolutně jsem se vevnitř necítila dobře, což ještě umocnil rozhlas, ze kterého se ozvalo hlášení o ztraceném dítěti. Nechápu proč z toho měla téměř většina lidí srandu a začala tleskat a smát se, mně z toho tedy do smíchu moc nebylo. Naštěstí jsme se za nějaký čas, kdy už mě začínala i dost bolet hlava, dostali šnečím tempem na nástupiště, které už nebylo tolik narvané lidmi. Tam jsme se sešli s přítelem a jeho kamarádem a odjeli docela prázdným metrem pryč,

Takže až na tento dost šílený odchod jsem si koncert moc užila a rozhodně jsem ráda, že jsem si Eda mohla naživo poslechnout.

Plzeňské a pražské výletování

Dnes mám pro vás první článek z letošních prázdnin. Ano, vím, že už jsou prázdniny dávno pryč a že jsem tím pádem tak trošku pozadu ale aspoň na ně prostřednictvím článků můžu v hektickém školním roce zavzpomínat.

Na začátek bych se s vámi ráda podělila o jeden zážitek, který se mi stal s přítelem ještě těsně před prázdninami jednou o víkendu. Protože už začínalo být velké vedro, rozhodli jsme se, že se vydáme na nějaké koupaliště v Ústí n.L. Na koupališti, které jsme si vybrali to překvapivě nebylo vůbec špatné, ale horší byla cesta zpátky na kolej, kvůli které vám tohle píšu. Když jsme se totiž vydali z koupaliště na autobusovou zastávku, zjistili jsme, že je úplně narvaná lidma a hned nám bylo jasné, že se do autobusu nemáme šanci narvat. I přesto jsme ale počkali až autobus přijede, ovšem když přijel na zastávku narvaný autobus, bylo to jasné. Bohužel další jel až za dlouho a tak jsme si řekli, že se projdeme a třeba ten další autobus chytíme na dalších zastávkách. Na jedné zastávce jsme i po chvíli chůze počkali. Další přijíždějící autobus byl ale tak plný, že na zastávce ani nezastavil a tak jsme se v čím dál tim víc nesnesitelným vedru vydali dál pěšky. Nakonec náš výlet skončil x kilometrovou procházkou v šíleném vedru. Co víc si přát. (:D)

Teď už ale k těm prázdninám…

4. července jsem se vydala na týden ke svému příteli. Měli jsme v plánu hlavně užívat si toho, že se po dlouhé době vidíme déle jak dva dny o víkendu a také výletovat stejně jako minulý rok, O dva dny později jsme se tedy vydali do Plzně, kde jsme si nejprve vyšlápli k rotundě sv. Petra a Pavla a poté k přemyslovskému hradu Plzeň, ze kterého sice zbyly pouze kamenné základy, na kterých byly vyryty obrázky dobových zbraní ale i tak to byl pěkný výlet, tedy až na to rozpálené sluníčko. Dále jsme pokračovali na zámek Kozel, na kterém zrovna probíhaly historické slavnosti, takže bylo v areálu zámku plno lidí v dobových kostýmech, kejklířů na chůdách, stánků a rytířů na koních, ti měli také svoje speciální vystoupení. Samotný zámek ovšem nebyl ničím moc zajímavý, to nám ale dokonale vynahradil trdelník se zmrzlinou, od kterého jsme sice byli celí lepkaví ale byl moc dobrý.

Ovšem ani toto vyprávění se neobejde bez drobné komplikace. Když jsme totiž vyjeli autem ze zámku nejspíš jsem zády přimáčkla k opěradlu sedačky vosu a ta mě stihla dvakrát ďobnout. Naštěstí jsme měli domluvené přespání u přítelova bráchy, který bydlel nedaleko, takže jsem si ihned mohla na štípance dát něco studeného. Večer u přítelova bráchy se nesl ve znamení alkoholu a hraní prší, u kterého jsem si mohla nostalgicky zavzpomínat na to jak jsme tuto karetní hru hráli na školní exkurzi. Musím ale říct, že jsme s přítelem byli docela rádi, že jsme přespávali jen jednu noc, neboť jsme museli spát snad na tom nejnepohodlnějším gauči na světě.

Hned druhý den ráno jsme se sbalili a vydali se do centra Plzně, kde jsme se prošli na náměstí Republiky kolem „krámku“ s hmyzem, do kterého mě, člověka který nesnáší jakýkoli hmyz, chtěl přítel vzít, ale naštěstí jsme do něho nakonec nešli. Také jsme šli kolem synagogy, která byla tedy o dost hezčí než zmíněný krámek. V plánu jsme měli podívat se do věže katedrály sv. Bartoloměje, ale nakonec jsme do ní nešli neboť mi ten den nebylo moc dobře a protože už tak mi výšky nedělají moc dobře, nechtěla jsme riskovat, aby se mi ještě přitížilo. Prohlédli jsme si tedy aspoň katedrálu zvenku a také zajímavé domky kolem náměstí.

Bohužel díky tomu, že mi začínalo být stále hůř a hůř, jsem si tento výlet moc neužila a spíš jsem se celou cestu těšila domů. Zvládli jsem ale ještě procházku k západočeskému muzeu a prošli se v Šafaříkových sadech, ve kterých byly různé altánky s květinami a i sousoší Spejbla a Hurvínka. Tím naše výletování po Plzni skončilo.

V druhé části tohoto článku bych se ráda věnovala výletu do Prahy, který jsme s přítelem podnikli 9. července. Den předtím jsme se sestrou byly na koncertě Eda Sheerana, ale tomu budu věnovat samostatný článek, protože Edíkovi musím dát prostor (:D). A protože jsme tedy kvůli koncertu byli v Praze, rozhodli jsme se, po tom co jsme se rozloučili se sestrou, vydat se na Vyšehrad. Prošli jsme si celý jeho areál, podívali se do kostela sv. Petra a Pavla a i na Slavínský hřbitov, na kterém je pohřbeno spousta známých osobností z české historie. Musím říct, že provedení většiny hrobů bylo opravdu krásné, hlavně když byly vyrobeny tak, aby představovaly pohřbenou osobnost. Škoda jen, že na přítele počas tohoto výletu začala lést nějaká chřipka, takže mu nebylo zrovna nejlépe. My se v tom prostě museli vystřídat (:D).

Hledání Aljašky

aneb ,,Jdu hledat velké Možná“

Autor: John Green

Vydavatelství: Euromedia Group (Knižní klub)

Místo a rok vydání české verze: Praha 2013

Příběh (Spoilery)

Kniha je rozdělena na dvě hlavní části, na dny předtím a dny poté avšak až do uplynutí dnů předtím čtenář neví jaká zásadní událost se má stát, což v něm hromadí narůstající zvědavost.

Hlavním hrdinou, se kterým je čtenář na prvních stránkách seznámen je 16-ti letý Miles, který odjíždí na internátní školu v Creeku. Jede tam podle jeho slov vypůjčených z jedné knihy hledat velké Možná. Na své původní škole totiž nebyl zrovna populární a proto cítí, že jeho život potřebuje změnu. Ačkoli si v původní škole nenašel žádné kamarády v Creeku téměř okamžitě zapadne do party. Jeho spolubydlící Chip, kterému ale všichni studenti říkají Plukovník, mu kvůli jeho výšce a štíhlosti udělí ironickou přezdivku Váleček. Plukovník ho okamžitě seznámí s neoficiálními pravidly školy, jako třeba kde sehnat cigarety, nebo kam jít kouřit, aby je nepřistihl dozor.

Hned první noc Váleček na vlastní kůži pozná místní tradici, při které je nováček v noci vyvlečen z jeho pokoje a vzhozen do nedalekého rybníka. Jenže tentokrát tato tradice probíhá jinak, členové jiné party – Bojovníci Válečkovi navíc slepí ruce a nohy lepící páskou, takže musí Váleček ve vodě bojovat doslova o holý život. To vyburcuje Plukovníka k tomu aby naplánoval krutou odplatu, k čemuž se nabízí forma kanadského žertu, což je další z místních tradic.

Iniciátorem akce se ihned stává Aljaška Youngová impulzivní a sebevědomá dívka. Válečkovi se ihned začne líbit a to i přes to, že je velice záhadná a trpí výkyvy nálad, které napovídají, že v sobě něco skrývá. Aljaška s Válečkem flirtuje ale přitom nadšeně mluví o svém klukovi a dokonce Válečkovi dohazuje jinou dívku.

Velkou odplatu za útok na Válečka a taky za vytopení Aljaščina pokoje naplánují na období Díkuvzdání, kdy většina studentů odjíždí domů. Jejich vtípek tkvi v tom tajně vniknout do pokojů Bojovníků, do lahviček od šampónů a gelů na vlasy jim nalít nesmyvatelné modré barvivo a z školního počítače odeslat jejím rodičům dopisy o tom, že jejich děti propadají z několika předmětů. Tento plán jim také vyjde.

Zbytek prázdnin tráví poflakováním se, opíjením se a povídáním si. Při hře Můj nejlepší a nejhorší den se o sobě všichni dozvídají něco víc, třeba to jak se Lara, dívka z Rumunska odstěhovala do Creeku, nebo že Plukovník sní o tom, že jednoho dne své mamce koupí dům, protože pocházejí z velmi chudých poměrů. Nejvíce všechny zasáhne ale povídání Aljašky o tom, jak její maminka zkolabovala a osmiletá Aljaška ji nebyla schopna pomoct a tak ji maminka před očima zemřela na aneurysma.

Když uběhnou všechny dny předtím přichází dlouho očekávaný zvrat. Opilá Aljaška se pokusí svést Válečka, poté pozdě v noci telefonuje se svým přítelem, z ničeho nic se ale splaší a prosí Válečka a Plukovníka o to, aby ji pomohli odjet z internátu. Chlapci ji pomohou, upoutají pozornost dohlížejícího učitele, aby mohla Aljaška odjet.

V příštích dnech se všichni dozvídají šokující zprávu – Aljaška zemřela při autonehodě, kdy silně podnapilá ve velké rychlosti vjela do policejního auta, které stálo na silnici kvůli jiné nehodě. Všichni studenti jsou touto zprávou zdrceni. Nejvíce to však zasáhlo Válečka a Plukovníka, kteří cítí vinu, vyčítají si, že ji nechali odjet. Zároveň se jim začne zdát divné proč Aljaška v plné rychlosti vrazila do auta, podle slov policisty, který byl svědkem nehody, se ani nesnažila strhnout volant. Kluci začínají přemýšlet nad možností sebevraždy ale nemohou přijít na důvod proč by to udělala.

Dávají se tedy do pátrání, které je dostává k bilým květům nalezeným v jejím autě. Právě tyto květy je přivedou k hypotéze, že si Aljaška při hovoru se svým přítelem nejspíše uvědomila, že zapomněla na výročí své mrtvé matky, což ji připomněla krezba bílé květiny v telefoní budce, proto hovor rozrušeně ukončila a odjela pryč, když pak před sebou viděla možnost sebevraždy, rozhodla se to udělat. Zdali to tak ale opravdu bylo se její přátelé nikdy nedozvěděli.

Studenti se nakonec rozhodli uspořádat další fórek, který už dávno vymyslela Aljaška k uctění její památky. Na den ročníků, kdy se scházejí studenti na jednom místě, aby vyslechli projev dvou vybraných osobností, je studenty pozván coby profesor sexuologie striptér. Žert se jim vydaří a tím se všichni navždy rozloučí s Aljaškou Youngovou.

Můj názor

Upřímně jsem si ze začátku, když jsem tuto knihu začala číst, ihned pomyslela, že to není kniha pro mě, že jsem z takovýhlech romantických až skoro klišovitých příběhů pubertálních studentů už vyrostla, ovšem i přes to jsem ji z nějakého důvodu nemohla přestat číst. Možná to bylo zvědavostí co bude dál a hlavně co se stane až skončí dny předtím. A musím říct, že tato vytrvalost u čtení stála opravdu za to. Zvrat knihy mě celou sebral a velice překvapil. Ihned jsem si u něho uvědomila, že vlastně čtu knihu od Johna Greena, který napsal Hvězdy nám nepřály, u kterých jsem bulela jako želva. U této knížky jsem sice nebrečela ale zanechala ve mně hodně sklíčený pocit, což ale neberu jako negativum, neboť mám ráda knihy, které ve mě něco zanechají a to tato kniha rozhodně zanechala.

PS: Podle knihy byl v tomto roce natočen krátký seriál, sice jsem ho ještě neviděla ale podle traileru vím, že se na něho prostě musím kouknout.

Shrnutí druhého ročníku na vysoké škole

Na začátku bych nové čtenáře ráda informovala jaký obor studuju. Jedná se o obor dokumentace památek na filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně. A teď už samotný článek…

Teméř každý vysokoškolák, kterého znám, a který už měl za sebou druhý ročník vysoké, mě strašil, tím že tento rok je nejhorší. Já to vždycky brala jen jako zbytečné strašení ale bohužel jsem zjistila, že měli pravdu. Druhý ročník, který mám právě čerstvě za sebou byl opravdu daleko náročnějsí než ročník před ním. Nejen že jsme měli vypracovávat spoustu složitých seminárních prací, poznávačku na dějiny umění s téměř tří stovkami obrázků, zkoumat náhrobní kameny a rozšifrovat německé nápisy na nich, ještě jsme do toho všeho museli řešit téma naší budoucí bakalářské práce a vyhledávat k ní různé dokumenty po muzeích a archivech.

Ale abych to vzala hezky popořadě vrátím se k zimnímu semestru. V něm jsme měli asi jako nejtěžší předmět dějiny novověku na jehož zkoušku jsme se museli naučit šedesát otázek, zvládnout ne moc lehký test, napsat seminární práci a přečíst pět knih, pět knih možná pro mnohé není moc ale věřte že když s tím ještě musíte stíhat učení, psaní seminárních prací a brigádu dá vám to zabrat. Já jsem naštěstí tento předmět zvládla a k mému překvapení na první pokus, je tedy pravda, že jsem měla štěstí na hodného profesora, který náš obor jakožto ne přímo historiky tolik u zkoušky netrápil. Ale potěšilo mě, když mě chválil za to, že mám očividně o historii novověku přehled, i když si tím sama tedy nejsem moc jistá.

Další předmět, který byl pro mne osobně velikou výzvou, byl německý jazyk. Německy jsem se totiž učila pouze jeden rok na základní škole a to ještě takovým způsobem, že jsem stejně neuměla vůbec nic. Výuka německého jazyka v tomto semestru probýhala formou různých her jako třeba pexeso nebo domino se slovíčky, což mi tedy na vysokou školu přišlo celkem nedostačující, upřímně jsem se z těchto her nic kromě pár slovíček nenaučila. Samozřejmě v zápočtovém testu se objevila ve velkém také gramatika, tudíž jsem ho musela zdolávat na druhý pokus po samostudiu.

Poslední předmět v zimním semestru, u kterého bych se ráda zastavila byla historická geografie. K zápočtu jsme museli vytvořit sice pouze seminární práci o vývoji námi vybraného města což asi nezní tak hrozně ale bylo to docela složité. Součást práce byly totiž i procentuální výpočty toho jak se v uplynulých letech v námi vybraném městě měnilo zalesnění, zástavba a další. Docela jsem se toho bála protože mi to přišlo složité ale nakonec jsem to naštěstí s pomocí mého přítele zvládla.

Nekonečné spojování map na seminární práci z geografie

Letní semestr se táhl ve znamení československých dějin, které byly strašákem snad úplně všech, kteří se s nimi setkali. Fámy o dvou testech tak těžkých, že je někteří studenti opakovali roky se k nám dostala už v prvním ročníku. Naštěstí se na nás tento rok usmálo štěstí a nakonec nám testy připravoval jiný profesor, neboť si hodně studentů stěžovalo na jejich náročnost. Nová verze testů nebyla sice úplně lehká ale zároveň ani ne tak těžká jako ta předtím a myslím, že jen díky tomu se mi po pár pokusech podařilo je zvládnout.

Další předmět, který jsem v tomto semestru zdolávala bylo rýsování v počítači, pokud jste četli můj předchozí článek víte, že toto rýsování opravdu nemám ráda a nejde mi, proto to také nakonec dopadlo tak, že místo mě spíš tento předmět zvládnul můj přítel, který mi ke konci výkres rýsoval, bez něho bych tento předmět určitě nezvládla.

Co se mi zvládnout opravdu nepodařilo bylo zadání tématu mé budoucí bakalářské práce. Už od začátku, když naší děkance, se kterou jsme měli téma konzultovat, odpadaly neustále konzultační hodiny, to vypadalo, že mi to prostě nebylo souzeno. A když už jsem si konečně vymyslela téma stala se mým problémem moje vedoucí práce, kterou jsem sice měla vybranou ale z nějakého mne neznámého důvodu reagovala na mé četné emaily jednou za měsíc, i když s ostatními spolužáky normálně komunikovala obratem. Celé to skončilo tak, že jsem na poslední chvíli odevzdala zadání tématu aby ho příslušný profesor mohl zadat do systému a já tak mohla odevzdat bakalářku v normálním termínu ovšem profesor moje téma do systému zadal až za celé tři měsíce, tudíž teď musím mé studium o půl roku prodlužovat.

Musím ale říct, že i přes to, že mi to s bakalářkou nevyšlo tak jak jsem chtěla, nedopadl nakonec můj druhý ročník studia zase tak špatně jak jsem ze začátku předpokládala, když jsem se téměř hroutila pod všemi povinnostmi a pracemi a panikařila, že snad nezvládnu ani jeden předmět. Momentálně už jsem dva týdny v ročníku třetím a dokonce jsem do něho vstoupila s čistým štítem – všechny předměty z druháku úspěšně zdolány.

Na začátek pro jistotu píšu, že studuji na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem obor dokumentace památek.

Nevydařená školní praxe

Hezký den všem,
dnes jsem si pro vás připravila článek o mé školní praxi, která skončila téměř dřív než vůbec začala.

Má letošní praxe začala 17. května, pokud jste četli můj úplně první článek na tomto blogu jistě víte, že jsem se této praxe velice bála, ta předchozí totiž byla plná problémů a nervů. Do teď vlastně nechápu proč jsem se dobrovolně přihlásila na další, která ani nebyla povinná. Tentokrát jsme měli trávit několik dní v České Lípě, kde jsme měli provádět dokumentátorský průzkum na vyhořelém zámku Zahrádky. Na místo jsem se dopravila vlakem, narozdíl od minula naštěstí nezastavoval deset kilometrů od místa naší praxe. Vlakem jsem jela společně s mojí bývalou spolubydlící a ani jedna z nás se na nadcházející dny zrovna moc netěšila.

Za necelou hodinu jsme dorazily na naší zastávku a pak nás čekala krátká cesta k již zmiňovanému zámku, u kterého jsme na lavičkách vyčkávaly na příchod ostatních studentů a profesorů. Když jsme byli na místě všichni, vyslechli jsme si úvodní řeč našeho vedoucího a podepsali nějaké potřebné papíry. Hned ten den nás čekal teréní průzkum okolí. Rozdělili jsme se do několika skupinek, z nichž každá šla na jiné místo. Já jsem byla ve skupině se samými prváky a šli jsme do chráněné krajinné oblasti Peklo. Našim úkolem bylo zakreslovat do slepé mapy různé stavby nebo otvory ve skalách, na které jsme narazili a poté každý z nás o jedné z nich musel vypracovat nálezovou zprávu. Já jsem si vybrala malou robenou chaloupku, která se mi zalíbila.

Poté co jsme si vše prohlédli jsme se vrátili zpět k zámku a dostali rozchod s tím, že jsme se měli sami dostavit na místo našeho ubytování, které bylo od zámku vzdálené pět kilkometrů, což bylo pro mě bez auta a s plnou cestovní taškou věcí opravdu super. Navíc jsem ani nevěděla kudy se na ubytování jde a jak naše ubytování vypadá. Musím říct, že mě začala svírat panika, když jsem zůstala ze všech svých spolužaček jediná u zámku, protože jsem se nevešla nikomu do auta. Nakonec jsem se vecpala do auta k pár dálkařům, kteří odjížděli později. Na ubytování jsme se rozdělili do pokojů, naštěstí měli dva pokoje po pěti a nás z druhého ročníku dokumentace bylo zrovna pět, takže jsem nemusela být s někým cizým. Zbytek večera jsem už jen vypracovávala svojí nálezovou zprávu na počítači a pak šla brzy spát, na ráno jsem totiž neměla odvoz tudíž jsem se musela k zámku dostat pěšky.

Pěšky jsem naštěstí nešla sama, šly se mnou i mé spolužačky. Tento den mě čekal nálezový průzkum, při kterém jsme zkoumali staré fresky a fotodokumentace. Celá práce probíhala v prostorách zámku, ve kterém byla docela zima, takže jsme byli všichni pěkně promrzlý. Po několika hodinách jsme měli hotovo a dostali opět rozchod. Protože jsme na ubytování neměli zajištěné žádné jídlo došla jsem si s pár dálkaři do nedaleké hospody. Tito dálkaři byli tak hodní, že mě odvezli na ubytování a dokonce mi nabídli i odvoz na ráno. Večer už jen probíhalo zpracovávání našich výsledků.

Hned další den ráno jedna z mých spolužaček odjela domů, neboť celou praxi vzadala s tím, že by jí stejně nezvládla. Mě tento den čekala jedna z pro mě nejtěžších prací a to stavební měření a následné rýsování v počítači. Měřit jsme měli částečně rozbořený dvoupatrový kruhový objekt se spoustou oken a dveří. Hned na začátku přišel problém. Druhé patro totiž tvořily jen obvodové zdi bez podlahy a bylo v minimálně třímetrové výšce, tudíž se muselo lézt na žebřík, nahoře se nedalo za nic chytit a hlavně by na chycení se člověk musel mít jedině třetí ruku, když svými dvěmi musel měřit, no a samozřejmě, že jsme všichni až na jednoho kluka z naší skupinky měli strach z výšek, což byl problém protože nahoru museli vylézt dva lidi aby každý dělal samostatně a nezdržovali jsme se. Nakonec se to vyřešilo tak, že místo toho druhého vylezl nahoru sám náš profesor. Já osobně jsem pomáhala mé spolužačce měřit první patro, které pak ona měla rýsovat, já jsem měla na rýsování zadané to druhé. Bohužel nám ale měření toho prvního trvalo hodně dlouho, takže když přišlo na to mé, začal po mě profesor z ničehonic hulákat kdejaké vzdálenosti a ani mi nevysvětlil od kud a co měří. Od té chvíle jsem začala vše vidět černě. Má práce byla na spadnutí, když jsem měla rýsovat podle nákresu, který vypadal jako jedna velká čmáranice a chybělo v něm polovina vzdáleností.

Upřímně jsem v té chvíli ihned začala přemýšlet o tom, že stejně jako má spolužačka ráno, i já tuto praxi vzdám, ještě více mě v tom utvrdil fakt, že mě na této praxi čekalo ještě jedno tohle měření a rýsování ale na jiném objektu. Tento den jsem ani neměla odvoz na ubytování tudíž jsem musela jít pěšky a úplně sama. Po cestě jsem stále víc a víc přemýšlela o mém odchodu a když jsem po hodině přišla na ubytování byla jsem už pevně rozhodnuta, že to vzdávám. Upřímně jsem po celém uplynulém školním roce měla dost stresu a nervování se a nepotřebovala jsem to zažívat i tam. Ihned jsem tedy zašla za vedoucím mu to zdělit, pak jsem si zabalila věci a vydala se na autobus. Nakonec si stejně myslím, že to bylo nejlepší rozhodnutí, co jsem tak slyšela od spolužaček tak se ta praxe stejně téměř nedala zvládnout a já jsem si díky ušetřenému času mohla odpočinout doma a začít s přípravami na nadcházející zkouškové období.

Školní exkurze

Dnes jsme si pro vás připravila článek o mé školní exkurzi do Polska, kterou jsem absolvovala na jaře ve dnech 7.5. až 11.5. 2019.

Musím říct, že se mi na tuto exkurzi ze začátku moc nechtělo neboť jsem z ní měla trochu strach. Mým prvním problémem bylo to, že jsem nevěděla s kým budu sedět v autobuse. Moje bývalá spolubydlící, se kterou jsem seděla minulý rok se totiž už domluvila s někým jiným a vypadalo to, že nikdo jiný z mých spolužaček už na mě nezbyl. Další věc, která mě stresovala byla ta, s kým budu ubytovaná. První noc ani nebyl takový problém, neboť jsme měli být ubytování v chatce po pěti a při takovém počtu k sobě vždy bude nějaká skupinka někoho hledat, problém byl další dny, kdy jsme měli zamluvený hotel s pokoji po jednom. Samozřejmě jsem se také obávala s kým budu trávit dny na výletech, když si moje téměř jediná kamarádka začala bavit s lidmi, které jsem neznala, a mně je prostě nepříjemné se k někomu kdo už se zná vnucovat. Tudíž mi hrozilo, že budu přes den úplně v cizím městě plném cizinců sama a to nebyl s mým orientačním smyslem na bodu mrazu rozhodně dobrý nápad.

V den odjezdu jsem tedy byla plná obav jak to všechno na konec dopadne. Sezení v autobuse se nakonec vyřešilo velmi dobře. K autobusu jsem se vydala s co možná největším předstihem, nechtěla jsem totiž riskovat, že už bude celý plný a já budu muset chodit od člověka k člověku a ptát se jestli si můžu přisednout. Naštěstí se mi můj brzký příchod vyplatil, když jsem k autobusu došla byl poloprázdný. Ihned jsem si tedy zabrala své místo. Nakonec jsem ale neseděla sama. Po tom co přišla moje bývalá spolubydlící se svojí současnou spolubydlící – jednou z mých spolužaček, zjistila jsem, že ta spolužačka stejně jako já nemá s kým sedět a když jsem si přesedla blíž k nim abychom si mohly aspoň povídat nabídla mi ať si sednu rovnou k ní.

Naše první zastávka byla město Moravská Třebová, kde jsme si prohlédli náměstí s kamenným pomníkem a také stejnojmenný zámek. Ve městě jsme měli také rozchod, který jsem trávila se svojí bývalou spolubydlící, holčinou, se kterou jsem seděla v autobuse a pár prvačkama. Ihned co jsem se seznámila s prvákama to vypadalo, že se vyřeší i můj další problém a to problém se spolubydlící. Jen tak jakoby nic jsem si zastěžovala, že jsem zvědavá s kým budu na pokoji na což se ozvala jedna z prvaček s tím, že také nemá nikoho k sobě a že bychom tedy mohly být spolu. O několik hodin později mi ale radost překazilo oznámení, že narozdíl od minula profesorům nevadilo, když byl na pokoji kluk s holkou načež se rozkřiklo, že jedna z prvaček bude chtít být na pokoji právě s nějakým klukem tudíž její spolubydlící zůstala sama z čehož jsem si tak nějak odvodila, že asi bude chtít být s tou prvačkou, se kterou jsem byla domluvená já, přeci jenom byly obě ze stejného ročníku a znaly se. Můj problém s bydlením tedy stále nebyl vyřešen.

Poslední místo, na které jsme se vydali, před příjezdem na ubytování bylo centrum malého městečka Štramberk, kde jsme také měli tu noc přespat. Navštívili jsme kostel svatého Jana Nepomuckého, ve kterém byl velmi milý farář, který nám vyprávěl o historii kostela i o historii města. Návštěvu jsme zakončili v místní hospůdce, kde jsme si dali polévku a pivo a povídali si.

Kostel sv. Jana Nepomuckého

První noc jsme, jak jsem již psala, trávili v chatkách po pěti lidech. Naštěstí se mi ihned povedlo přidat se ke třem prvačkám, které k sobě hledaly někoho dalšího a aby nás bylo pět přidala se k nám ještě jedna starší holčina, se kterou jsem si ihned padla do noty. Dokonce jsme i zjistily že nemáme obě parťáka na pokoj po dvouch, tudíž se můj problém nakonec přeci jenom vyřešil a ještě jsem poznala fajn holčinu. Večer jsem nejdříve trávila venku před chatkou kam mě vytáhla právě tato holčina, neboť jsem v chatce zůstala sama. Venku se sešli hlavně spolužáci z historie ale také pár spolužaček z mého oboru a pak holky z kulturní historie. Bohužel jsme ale zjistili nemilý fakt a to, že naše jediné společné téma byla škola. Ale i tak to bylo docela fajn. Jak se už blížila noc a venku se ochlazovalo přemístili jsme se do velké haly, která v kempu sloužila jako společenská místnost. Každý jsme si dovnitř přinesli něco dobrého, někteří i nějaké společenské hry no a samozřejmě také alkohol, tudíž se to zanedlouho začalo zvrhávat. A protože jsem neměla v úmyslu se hned první den opít, rozhodla jsem se najít svojí bývalou spolubydlící a být chvíli s ní, nakonec jsem ji našla v jedné z chatek i s prvákama a ihned se k nim vecpala. S nimi jsme už měli více společných témat ke konverzaci, neboť studují stejný obor tedy dokumentaci památek, takže jsme si povídali o architektuře a o místech, která jsme navštívili, a která se nám líbila. Krátce po půlnoci jsme se rozhodli náš sedánek rozpustit a šlo se spát. Tedy ono moc spát nešlo neboť v noci byla teplota pod nulou a my byli v chatkách bez topení, tudíž jsme snad úplně všichni klepali kosu.

Další den ráno na nás všechny musel být jistě dost tragický pohled, neboť jsme všichni byli značně nevyspalý a to ať už kvůli vypitému alkoholu nebo právě kvůli zimě. Profesorům zřejmě také byla v noci zima neboť nám ráno hned jak jsme se posadili do autobusu jeden z nich nechal kolovat vodku Zubrowku abychom se zahřáli. Fuj! Víc než to nám všem pomohla spíš dlouhá cesta do Krakova, kde jsme měli trávit zbylé tři dny.

Před samotným Krakovem jsme se ještě ale zastavili v malém městečku Kalvárie Zabrzydowska, kde se nacházel okruh památek, které symbolizovaly jednotlivá zastavení křížové cesty. Mezi památky patřila bazilika Panny Marie andělské, ve které se nacházel krásný obraz Panny Marie Kalvarské, benediktinský klášter a dalších 42 kaplí a kostelů.

Procházku jsme měli obohacenou o předčítání o utrpení Ježíše na jeho cestě na Golgotu, které bylo díky tomu jak ho předčítající profesor prožíval velice vtipné. Po procházce jsme se konečně vydali do samotného Krakova a rovnou i do hotelu, kde jsem u ubytování zjistila, že se mnou počítala i ta holčina z prvního dne, tudíž jsem se jí musela omluvit a vysvětlit jí, že jsem se nakonec domluvila s někým jiným. Večer jsem pak trávila sama na pokoji, neboť má spolubydlící odešla se svými kamarády do města, ale vůbec mi to nevadilo, plánovala jsem totiž že si předělám svůj referát, který jsem měla na exkurzi prezentovat a který mi oproti ostatním nepřišel moc dobrý. Nakonec jsem ho celý přepisovala a prodloužila o celou polovinu.

Další den na nás už ráno čekali v centru města studenti místní univerzity, kteří pro nás měli přichystanou prohlídku města s připravenými referáty. Nevím jak ostatní moji spolužáci ale já jsem si z toho jejich polského povídání toho teda moc neodnesla a to i přesto, že nás náš profesor uklidňoval, že si na polštinu za čas zvykneme. Ale i tak to byla hezká procházka, kterou nám nezkazil ani déšť, který nás provázel už od rána. Navštívili jsme nespočet křesťanských kostelů, na kterých bylo vidět, že se tam o své památky s láskou starají. Podívali jsem se také do židovské části města se synagogou. Vrchol celého dne bylo pro mě bezpochyby muzeum umění, ve kterém se nacházel známý obraz od Leonarda da Vinci Dáma s hranostajem.

Po celém dni chození po městě se s námi studenti krakovské univerzity rozloučili a my dostali večerní rozchod ve městě. Naštěstí jsem se už přes den nějak dostala mezi skupinu kamarádů a kamarádek mé ruské spolužačky a mé autobusové spolusedící a tak jsem rozchod nemusela trávit sama a bloudit po cizím městě. Místo toho jsem s novými kamarády seděla na pivu a hrála s nimi karty. Poté jsme se ještě s polovinou party rozhodli jít na náměstí, kde hrála jakási polská skupina. Jak plynul čas pomalu se naše skupinka zmenšovala až jsme zbyli jen já a dva kluci a dvě holky z vyšších ročníků a když už se i ti kluci rozhodli odebrat se na ubytování, šla jsem s nimi. Sranda byla že ani jeden z nás nevěděl jaká tramvaj nám jede k hotelu a tak jsme si nakonec raději odchytli taxi, abychom zbytečně nebloudili. Hned jak jsme dorazili na hotel uvědomila jsem si dost podstatnou věc. Měly jsme totiž od našeho pokoje jenom jeden klíč a ten měla u sebe zrovna moje spolubydlící, která byla ještě ve městě a podle zprávy, která mi od ní hned jak jsem se v hotelu přihlásila na WiFi přišla se jen tak neplánovala vrátit. Naštěstí se mnou jeden z těch kluků zašel na recepci a tam mi pomohl dostat se do mého pokoje dokonce mi kdyby bylo nejhůř nabídnul, že můžu na spolubydlící počkat u nich na pokoji. Naštěstí nás ale zpočátku docela zmatená recepční pochopila a odemknula mi můj pokoj záložním klíčem. A bylo to opravdu štěstí protože moje spolubydlící dorazila až asi o pět hodin později.

Poslední den před odjezdem jsme navštívili benediktinské opatství v Týnci u Krakova. Téměř celý tento den jsem trávila s mojí autobusovou spolusedící a bylo to moc fajn. Celkově tento den byl fajn, neboť jsem se i začala bavit s dvěma klukama z historie. Odpoledne nás autobusem dovezli opět do centra Krakova, kde nám byl dán rozchod na to abychom si prošli památky, které nás zajímaly. Já se opět přidala k partě, se kterou jsem trávila předchozí večer. Společně jsme si prohlédli pár kostelů a pak zapadli do prvního baru, na který jsme narazili. V baru jsme si dali Jamesna s colou a povídali si. K večeru nás to už ale v baru přestalo bavit a navíc jsme i dostali hlad a tak jsme se vydali do nedaleké kebabárny a poté na takový městský trh, kde nabízeli různá fastfoodová občerstvení. Po jídle jsme se všichni shodli na tom, že by to chtělo nějakou zábavu a tak jsme se vydali do karaoke baru. Po pár vypitých pivech už jsme všichni veselé zpívali, dokonce se k nám i přidal jeden náš profesor, který měl karaoke zřejmě hodně rád, neboť to tam pořádně rozjel. Dokonce jsme se při zpívání seznámili i s jednou moc milou Polkou. Tento den byl rozhodně nejlepší z celé exkurze a to i přesto že mi bylo druhý den z vypitého piva pěkně špatně.

Benediktýnské opatství v Týnci

Po karaoke večeru nás už čekala jen cesta zpátky do Ústí. V autobuse jsem ještě odprezentovala svůj referát, který se profesorům tolik líbil, že ho prohlásili za jeden z nejlepších referátů, které v uplynulých dnech zazněli, což bylo pro mě velice hezké zakončení této exkurze.

Koncert Frogleap studio

Tentokrát mám pro vás trochu netradiční článek. Jeho netradičnost tkví v tom, že ho psal můj přítel. Chtěl se s vámi v tomto článku podělit o své zážitky z koncertu Frogleap studia, na který jsme spolu šli. Já jsem doplnila pouze pár mých poznámek kurzívou.

Na začátek chci napsat, že na moc koncertech jsem zatím nebyl, buď kvůli času nebo je vždy něco důležitější do čeho investovat peníze. I tak je to můj oblíbený způsob jak někoho obdarovat.

Nákup lístků nebyl snadný, protože jsem zaváhal a bylo vyprodáno, naštěstí pro velký zájem přesunuli koncert do větších prostor. Takže hned jak byly uvolněny nové lístky, tak jsem dva koupil.

Koncert se ještě jednou přesunul, tak jsme nakonec jeli do Lucerna Music baru, což bylo fajn už kvůli tomu, že je to v centru Prahy. I přesto že jsme přijeli na místo o hodinu dříve, tak už byla fronta až na ulici.
Koncert začal později než jsme čekali, ale kdo ví na stránkách události se čas pořád měnil. Což způsobilo, že i když jsme byli v sále mezi prvními, tak jsme se bohužel až k pódiu nedostali (protože si někdo musel sednout😀) Protože kdo by chtěl před koncertem ještě hodinu stát. I tak jsme byly asi ve čtvrté řadě a vidět bylo dobře.

Teď už ale k Leovi, je to úžasný muzikant a zpěvák který po celý koncert rozdával energii, dal dohromady skvělou partu muzikantů Rabea Massaad, Erik Tore, Ali Richardson a jako hosta zpěvačku Hannah Boulton. Zvláště Rabea musím vyzdvihnout protože z jeho riffů přímo mrazilo.

Zazněly ty nejlepší hity které se dají najít na Leově YouTube kanále. Feel Good Inc., Ghostbusters, Eye of the Tiger, Heathens, Zombie a spousta dalších, hlavně moje nejoblíbenější Africa i s tím úžasným outrem.


Při koncertu Leovi pomáhal i jeho králičí maskot a nechyběli ani maňásci, kteří se často objevují v jeho videích. Leo a spol ochutnali absinth a na podiu se dostala i tříčlenná rodinka která na koncert přišla v kigurumi jednorožců. A přítel potom litoval, že si svoje jednorožčí kigurumi nechal doma.

K negativum bych dal asi jen nešvar, který se na koncertech v Čechách objevuje stále častěji, to je špatné ozvučení, které to docela kazilo . A vlastně ještě druhá věc, skupinka kluků co stála vedle, plná Lucerna není na moshing zrovna ideální místo a měl jsem co dělat aby Mišku neporazili. Mně osobně štval chlápek co stal těsně přede mnou protože si dal skleničku do zadní kapsy u kalhot a já pak celou dobu musela dávat pozor abych do ní nějak nevrazila, nechtěla jsem se pořezat.

Po koncertu jsme si počkali jestli bude možné se spolu vyfotit a říci že jsem jeho velký větrák (I am your big fan😁), jenže jsem díky tomu málem dostal infarkt, protože když jsme konečně přišli na řadu a já vytáhl telefon na focení přišel někdo z Leova teamu že musí k merchi a on opravdu šel, já zůstal zaraženě stát, naštěstí pokračovalo focení u stánku s tričky.

Závěrem bych řek, že z koncertu jsme odcházeli oba totálně fyzicky zničení, vykřičení a zpocení. Jedna malá rada, neberte si na akci kde budete skákat a blbnout jako blázni nové boty které jste měli jen jednou krátce na nohách. Co dodat, byl to maximální nářez, protože kde jinde je možné vidět klub plný metalistů zpívat Hello od Adele. Pokud ještě někdy zavítá do Čech, tak určitě půjdu na jeho koncert znovu.

Střílení a výstava kočiček

V předešlém článku jsem psala o koncertu Hollywood undead, v tomto článku bych se chtěla věnovat následujícím dnům, kdy nás čekal další zajímavý program. V noci po koncertu jsme spali u přítelova kamaráda a druhý den šli střílet na střelnici…

Ano, byly jsme střílet, z opravdových zbraní (:D). Konkrétně z pistole CZ 75 ráže 9 mm, samopalu MP 5 ráže 9 mm a pušky CZ 557 ráže 308 win. Abych pravdu řekla ze začátku se mi do toho vůbec nechtělo, nejsem zrovna fanoušek střílení, nikdy mě nebavilo ani střílet na pouťových střelnicích nebo tak, navíc jsem z těch opravdových zbraní měla docela respekt. Nakonec to ale nebylo vůbec špatný a celkem mě to i bavilo, je teda pravda, že jsem se téměř nesoustředila na nějaký míření, byla jsem ráda, že jsem vždycky jenom vystřelila (:D) ale i tak to bylo fajn.

Hned následující den nás s mamkou a sestrou čekal další super program, na který jsem se hodně těšila a to výstava koček v Liberci, na kterou jsem chtěla jít už minulý rok ale kvůli škole mi to nevyšlo, o to větší radost jsem měla, že jsem se konečně dočkala.

V jedné obří místnosti bylo několik desítek klecí s nejrůznějsíma krásnýma kočičkama. V průběhu akce probýhal i nějaký program ale o ten jsme se nazajímaly, mně osobně stačilo pobíhat kolem klecí a fotit, jen škoda, že bylo vevnitř docela vedro, takže polovina kočiček spalo, ale samozřejmě chápu, že takováhle akce pro ně musí být náročná.

Den jsme zakončily ještě nákupy, zrmrzkou v mekáči a večerní grilovačkou u babičky…

Septum a Hollywood Undead

Před několika dny jsem si nechala píchnout piercing, konkrétně septum. Pořád tomu sama nějak nemůžu uvěřit. Piercing jsem chtěla tak dlouho, že už jsem přestala věřit, že se mi to někdy splní. Například na střední jsem plánovala, že si nechám propíchnout tváře, přišlo mi roztomilý, že to pak udělalo ve tvářích ďolíčky. Dokonce jsem si koupila i příslušné piercingy, k propíchnutí jsem se ale nikdy nedostala. O dva roky později jsem si začala všímat nového trendu – septumu. Z nějakého důvodu se mi to zalíbilo, nejspíš proto, že mi to přišlo takový originálnější než ostatní piercingy. Neustále jsem si vyhledávala různé fotky lidí, kteří septum měli, prohlížela jsem si i jaké typy šperků se vyrábí, ale i když se mi to tolik líbilo, nikdy jsem si nemyslela, že si ho nechám píchnout. Nejspíš jsem se toho bála, že to bude bolet a tak, navíc se to skoro nikomu v mém okolí nelíbilo. Zkrátka jsem na to neměla odvahu. A tak jsem jen dál tajně obdivovala holky na fotkách nebo videích, které na to odvahu měly. Jediné co, tak jsem si koupila falešný septum a ten párkrát nosila asi abych si zkusila jak by mi slušel. Ale ani to k propíchnutí nevedlo. Tím moje piercingové období skončilo. Před několika týdny se mě ale moje spolužačka zeptala jestli bych si s ní nechtěla nějaký nechat píchnout. V tu dobu jsem už na piercingy téměř zapomněla, pořád se mi líbili, to jo, ale už jsem to prostě brala tak, že žádný mít nebudu. Když jsem si ale uvědomila, že tohle je prostě dokonalá příležitost si tohle moje dlouholetý přání splnit, šla jsem do toho. Dohodly jsme tedy termín, obědnaly naušnice a o týden později šly na propíchnutí. Spolužačka chtěla nostril, chvíli jsem nad tím taky přemýšlela, přeci jenom je to takové decentnější, pak jsem se ale rozhodla, že když už mám tuhle příležitost, tak si musím nechat píchnout jedině ten můj dlouho vysněný septum. Na propíchnutí jsme šly před čtrnácti dny v úterý. A protože jsme ten den měly volný, rozhodly jsme se ještě před samotným píchnutím zajít na kafčo a dortíček, protože to vždycky udělá den hezčí.

No a po dortíčku už jsme se vydaly autobusem za holčinou, která nám piercingy píchala. Nenechávaly jsme si je píchat někde ve studiu, protože spolužačka dostala kontakt na holčinou přímo z Ústí, která měla celkem fajn ceny a musím říct, že je hrozně šikovná. Vše co jsme potřebovaly vědět nám řekla a bylo na ní vidět, že jí záleželo na tom, aby pro nás propíchnutí bylo co nejpříjemnější. Sama za sebe musím říct, že jsem čekala, že to bude bolet víc, ve finále to byl jen takový tlak do nosní přepážky a pálení, něco jako když si odřete nos při rýmě, akorát to pálilo vevnitř, jediné co bylo trochu nepříjemné bylo to, že se mi hned po propíchnutí začala trochu motat hlava, ale to mohlo být i tím, že mám dost nízký tlak a navíc to po chvilce ihned odeznělo. Vtipné bylo, když mi ta holčina oznámila, že si tři dny nebudu moct ten septum otočit do nosu, že by mě to dost bolelo a já ten den večer musela do práce, kde máme piercingy zakázané, naštěstí jsem si ho dokázala otočit a ani to nebolelo. Nejhorší je asi to hojení, neustále se mi kolem vpichů dělaly asi týden stroupky a protože byly dost tvrdý měla jsem pak celý zacpaný nos a nemohla s piercingem vůbec hýbat protože by se mi ty stroupky odtrhly a to docela bolelo, stačilo ale abych si piercing vyčistila solným roztokem, který stroupky rozmočil a pak šly krásně sundat. Momentálně už se mi žádné stroupky nedělají, takže můžu se septumem volně bezbolestně hýbat, jen na výměnu kotvičky za kroužek si ještě chvíli počkám.

O dva dny od propíchnutí piercingu, tedy ve čtvrtek, nás se sestrou čekal koncert skupiny Hollywood Undead v Praze, který dostala sestra k Vánocům. Ten den pro mě nezačala vůbec dobře, hned ráno při líčení jsem si totiž na své jediné džíny, co jsem doma měla, vylila černou oční linku a bohužel měli světlou barvu. Naštěstí jsem ale našla nějaké nositelné džíny zahrabané ve skříni, takže jsem nemusela jet v teplákách, aspoň pro příště vím, že si mám z koleje brát věci navíc i pro takovýhle případ. Před samotným koncertem mě pak čekal ještě jeden fail. V kabelce jsem sebou totiž měla svoji super drahou voňavku od Victoria’s Secret, kterou jsem si koupila za své první vydělané peníze a celé čtyři roky si ji šetřila pouze na výjimečné příležitosti a u vstupu mi bylo řečeno, že mě tam s žádnou tekutinou nepustí. Nezbývalo mi tedy nic jiného než vzít tu svoji drahou voňavku a vyhodit jí. Aspoň že koncert stál za to. Chvilku jsme sice se sestrou bezradně hledaly naše místa ale pak už to bylo jen dobrý. Hollywoodi udělali opravdu výbornou show a dokonce i předskokan John Wolfhooker nebyl špatný, jen na mě už jeho hudba a vyjadřování bylo asi moc teen.

Cruci – fiction tour

Minulý pátek (22.2.) jsme se sestrou byly na koncertě Sodomy Gomory v Jablonci a i když je to underground hudba, tudíž není pro každého, rozhodla jsem se sepsat z této akce krátký report. Pro nás se sestrou to byl, dalo by se říct, první takový koncert, takže jsme byly hodně zvědavé jaké to bude, navíc se hrál horrorcore, který je téměř vždy doprovázen nějakou show spojenou s fanouškama a musím říct, že když jsem si prohlížela záznamy z jiných předešlých koncertů, začala jsem se i docela bát. Už při cestě do klubu jsem sestru upozorňovala, že jestli budou chtít holky na pódium, tak tam rozhodně nepůjdu, že místo mě pěkně půjde ona, no a nakonec…

Ale to předbíhám…Musím to sepsat pěkně od začátku… Na koncert jsme jely vlakem okolo desáté hodiny večer. Cesta do klubu byla zajímavá, já jsem totiž vůbec nevěděla kde se klub, ve kterém se koncert konal nacházel a sestra mě mírně s pochybama přesvědčovala, že ona ví, kam máme jít, problém byl, že ani já a ani ona jsme nevěděly kudy se do budovy klubu vchází, protože tam bylo více vchodů a východů. Naštěstí hned na začátku cesty nás potkali nějací kluci, kteří se nás ptali na cestu a tak nás všechny sestra navigovala a oni nám pak naoplátku ukázali kudy vejít.

Když jsme do klubu dorazily koncertoval první host nějaký RNZ, kterého jsme ani jedna neznala a ani nás jeho hudba nijak nezaujala, podle všeho jsme ani nebyly jediné, protože u něho před pódiem „tančili“ pouze dva lidé. Ale aspoň jsme měly čas porozhlédnout se po klubu, přičemž jsme potkaly jednoho z frontmenů Sodomy DeSada, který si nám stěžoval jakou máme v Jablonci zimu.

Naštěstí po RNZ přišel na pódium Redzed, kterého jsme sice také neznaly, ale jeho hudba se nám naopak docela dost zalíbila. Netrvalo to dlouho a stály jsme se sestrou přímo před pódiem. Musím říct, že chvíli mi trvalo než jsem si zvykla na pogo, kdy jsem jen čekala kdy mi do hlavy přiletí něčí loket, ale po nějaké době jsem už na to přestala myslet.

No ale samozřejmě největší highlight večera přišel, když vystoupila samotná Sodoma Gomora. Myslím si, že kdyby vedle mě před pódiem nestál nějaký chlap s maskou Řezníka (druhý člen Sodomy) párkrát bych asi skončila shozená na zemi. Už pár minut před tímto vystoupením mi čím dál víc lidí začalo chválit mikinu, kterou jsem měla z merche jednoho z vystupujících a tato mikina se mi taky stala osudnou, když zazněla věta ,,Teď chceme nějaké holky sem k nám“. V tu chvíli mě zezadu za mikinu chytila nějaká holka a když jsem se na ní otočila začala řvát ,,Tak když máš tolik ráda Řezníka, tak běž, obětuj se“ a hned po tom na mě začalo ukazovat asi dalších pět lidí, no a jakmile si toho DeSade všiml už byl u mě a natahoval ke mě ruku. A takhle jsem se já totálně melancholický a stydlivý člověk ocitla na pódiu před asi padesáti lidmi.

Nakonec to pro mě ale nebylo zase takové utrpení, ono kdy jindy by mě Řezník obejmul, nebo mi DeSade osahával nohy (:D). Zbytek vystoupení už probíhalo v pohodě, tedy pro mě. Sestra už to měla horší, když pohledem hypnotizovala DeSada a on si pak před ní stoupl s rozkazem ,,Vyhoň mi mikrofon“ (naštěstí šlo fakt jen o mikrofon, žádný dvojsmysl :D). Škoda, že nemám zdokumentovaný ségřin zaražený pohled. Myslím ale, že můžeme být rádi, že jsme se obě vyhnuly tomu nejhoršímu a to ukazování prsou (:D).

Zhruba kolem druhé hodiny ráno koncert skončil a začala afterparty, která měla trvat do čtyř do rána. To byl pro nás ale trochu problém protože nám první vlak domů jel až v šest a venku bylo -10. Rozhodly jsme se to ale nijak neřešit, takže jsme si sedly na gaučík, na kterém sestra dokonce našla pohozenou stokorunu, a povídaly si. Za nedlouho si k nám jen tak sedl nějaký úplně neznámý kluk a začal se s námi bavit. Byl docela fajn, takže nám to ani moc nevadilo. Horší to začalo být, když nás začal přemlouvat ať s ním a s jeho bráchou jdeme do nějakého baru, který se nám podle fotek zrovna moc nezamlouval. No a tak jsme mu nakonc ke konci afterparty raději utekly na nádraží. Sranda byla, když si sestra uvědomila, že ho zná z fotek a že to byla první láska její spolužačky a taky to, že byl holohlavý a jmenoval se Koleno (:D).

Pak už na nás čekalo jen dlouhé čekání na vlak v totální zimě, naštěstí s námi na nádraží čekal i již zmiňovaný chlap s maskou a jeho dva další kamarádi, díky kterým se nám čekalo aspoň trochu líp, hlavně teda díky jejich hláškám na to jaká je zima, kterými bavili celé nádraží. Nakonec jsme se rozhodly, že pojedeme do Liberce a tam rovnou nasedneme na vlak domů, aby jsme se ohřály ve vlaku a nemusely místo hodiny čekat hodiny dvě. No a pak už jsme se kolem šesté ráno totálně zmrzlé dostaly domů a usnuly jako dvě polena.

I přes to, že jsme musely čekat v šílené zimě a že jsem musela přežít pódium jsem si ale koncert užila a rozhodně nelituju, že jsme se ho zůčastnily. Dokonce jsem byla i docela překvapená jak sympatičtí vystupující byly a jak se věnovali nám jako fanouškům, zkrátka bylo vidět, že si nás váží.

X cílů a přání za X dní

Inspirovala jsem se tématem 1001 cílů za 1001 dní. Akorát jsem toho nechtěla vymýšlet tolik. Do tohoto seznamu jsem zařadila jak cíle/ přání, které se mi nejspíše splní třeba už za rok za dva, tak i cíle, které se splní až za dlouho nebo také nikdy…

  • Dodělat bakaláře
  • Udělat si řidičský průkaz
  • Najít si práci, která mě bude aspoň trochu bavit
  • Naučit se lépe vařit
  • Vrátit se ke kreslení
  • Naučit se bruslit
  • Jít ke kosmetičce
  • Mít tetování
  • Jít do planetária
  • Mít v bytě/domě velikou knihovnu
  • Naučit se hrát na kytaru/ukulele
  • Umět připravit sushi
  • Žít nějaký čas někde v zahraničí
  • Mít kočičku
  • Pořídit si grafickou podložku
  • Koupit si šaty z e-shopu Retro – stage
  • Naučit se malovat na plátno
  • Vidět na vlastní oči obrazy od Vincenta van Gogha
  • Naučit se pořádně anglicky
  • Mít tetování od Duhovky
  • Navštívit muzeum Tima Burtona
  • Mít skupinku kamarádek jako měla Carrie v Sexu ve městě
  • Natáčet na YT (ale nevím co)
  • Ochutnat masové kuličky v Ikea
  • Mít opravdu zrzavé vlasy
  • Mít s přítelem společné bydlení
  • Pořídit si nějaký kvalitní foťák a začít zase fotit
  • Více číst
  • Koupit si nějakou hezkou paletku očních stínů
  • Vydělávat si blogem
  • Letět letadlem
  • Být více společenská a průbojnější
  • Mít zdravé děti
  • Vidět pandu
  • Plavat s delfíny
  • Projet se na velbloudovi
  • Zůčastnit se Czech Social Awards
  • Mít malou svatbu někde na statku nebo na zámku (nemůžu se rozhodnout)
  • Navrhnout si dům
  • Usmířit se s tátou
  • Vydat vlastní knihu
  • Podívat se do Barcelony
  • Jet do Londýnského muzea Harryho Pottera
  • Nechat si naplést rasta copánky
  • Jít na koncert Twenty one pilots, Panic at the disco, Slipknot
  • Koupit si mokasíny s platformou a vysoké STEELKY
  • Navštívit Vilu Tugendhat, nejlépe i interiér
  • Vidět Buddhu v Taiwanu
  • Navštívit nějaká hezká místa v ČR
  • Jet do Japonska
  • Pořídit si prasátkoidního pejska (Buldog/Boston teriér/Mops)
  • Vymyslet si nějakou ranní a večerní rutinu a tu dodržovat
  • Vzít mamku někam k moři
  • Pořídit si něco od Benefitu
  • Koupit si bombu do koupele od Lusche
  • Projet se v Impale
  • Zkusit jezdit na snowboardu
  • Jet na projížďku na koni
  • Nechat se vyfotit od Photographky

Seřazené to není podle priority ale podle toho jak mi to šlo pod ruku…

Sherlock 1.: Studie v růžové

Rozhodla jsem se sepsat pár slov o této knížce…

Rok vydání: 2018

Scenář: Steven Moffat, Mark Gatiss

Manga: Jay.

Nakladatelství: Crew s.r.o.

Musím říct, že i když mě mangy nikdy moc nebavily, tahle je podle mě naprosto skvělá. Je jasné, že největší důvod proč se mi tolik líbí je ten, že je to prostě Sherlock Holmes, kterého zbožňuju už od dětství, kdy jsem k Vánocům od strejdy dostala knihu „Sherlock Holmes a Obří krysa ze Sumatry“. Pamatuji si, že to byl dokonce první dárek od mého strejdy a dokonce si pamatuji, že jsem z něho byla spíše zklamaná, protože jsem do té doby Sherlocka vůbec neznala a myslela jsem si, že to bude totálně nudná kniha. Samozřejmě opak byl pravdou. Kniha mě neskutečně bavila a ihned po dočtení jsem běžela do knihovny pro další díly. No a od té doby jsem zamilovaná do Sherlocka Holmese. Co se mi ale nejvíce líbí je to, že je tato manga kreslena podle seriálu od BBC „Sherlock“. Tento seriál mi někdy v květnu minulého roku ukázal přítel a já byla ihned nadšená, protože tam hraje Benedict Cumberbatch, což je můj oblíbený herec a navíc s těmi delšími vlnitými vlasy mu to neskutečně sekne. Stejně tak mu to sekne i v téhle manze, ve které je podle mě naprosto dokonale nakreslený.

Příběh

Vše začalo příchodem bývalého vojenského lékaře Johna Watsona, který se vrací z mise v Afghánistánu do Londýna. A protože jeho penze není nijak veliká potřebuje si najít spolubydlícího. Toho shodou okolností hledá i Sherlock Holmes, detektivní poradce.
podivuhodný člověk, který při přemýšlení hraje na housle, někdy celé dny nepromluví ani slovo a pomocí jeho dedukčních schopností dokáže vyřešit případy, na které jsou policajti ze Scotland Yardu krátcí. A právě jeden takový případ se po tom, co spolu Sherlock a John začnou bydlet, ukáže – Záhadné sebevraždy Avšak Sherlock už na něho není sám, má totiž nového parťáka – Johna.

——————————————————————————————————————–

Co se týče příběhu této mangy…Je to adaptace na seriál, takže žádný nový příběh, pokud jste tedy seriál viděli nic vás nepřekvapí. S tím jsem já ale samozřejmě počítala. Stejně si myslím, že v této knize jde hlavně o tu ilustraci, která je prostě úžasná. Jediné co by se možná dalo počítat za nevýhodu je samotné čtení mangy, které jak asi víte je odlišné od čtení normální knížky nebo komiksu. Věřím, že to by pro člověka, který nikdy dřív mangu nečetl, mohlo být trochu matoucí. I já jsem občas trochu tápala jakou bublinu mám číst jako první a to jsem už pár mang přečetla. Tak by to ale bylo i u jiných mang, takže se to nedá považovat za nějaké mínus tohoto díla, navíc si myslím, že si i čtenář, který čte mangu poprvé, po pár stránkách zvykne a nebude to pro něho žádný problém.

Mé staré herní recenze

Rozhodla jsem se tu publikovat i pár herních recenzí z mého předešlého blogu, nejspíš aby nepřišel vniveč čas, který jsem jim věnovala. Třeba někomu tyto recenze poslouží jako inspirace k hraní. Nebo třeba můžete nostalgicky zavzpomínat na pár starších kousků, které v těchto recenzích naleznete…

Outlast I.

Tuto recenzi jsem se rozhodla napsat neboť mám ráda horory, tudíž i hororové hry a také protože v tomto období vyšlo Outlast II. Já se ale rozhodla sérii věnovat popořadě, tudíž jsem začala prvním dílem.

Datum vydání: 4. září 2013

Vývojáři: Red Barells, Warner Bros, Interactive Entertainment

Příběh hry se odehrává v psychiatrické léčebně, což jí jistě přidává na strašidelnosti. Postava, za kterou hráč hraje se jmenuje Miles Upshura. Je to investigativní novinář, který je vybaven kamerou s nočním viděním, aby ji však mohl používat musí nacházet baterky. Po čas celé hry nebude mít hráč ani jednu zbraň proti nepřátelům, tudíž před nimi budete muset stále utíkat a skrývat se ve skříních nebo pod postelí.

Příběh hry

Nezávislý vyšetřovací novinář Miles Upshura dostává anonymní typ, že na Mount Massive probíhají nehumánní experimenty v soukromé psychiatrické léčebně vlastněné notoricky neetickou společností Murkoff Corporation. Po příjezdu do této léčebny je Miles šokován objevem sálů, které jsou vyplněné a zasypané mrtvými těly personálu. Je informován umírajícím SWAT důstojníkem, že Mount Massive je plný duševně vyšinutých pacientů, známých jako „varianty“, kteří utekli, volně pobíhají po pozemku a zabíjejí Murkoff zaměstnance. Důstojník ho vybízí aby odešel, ale Males zjistí, že se nemůže vrátit kudy přišel a tak musí najít jinou cestu. Při hledání úniku Milese překvapuje „varianta“ Chris Walker, který ho chytí při přelézání parapetu přes okno, vhodí ho do haly a uvede do bezvědomí. Zatímco je Miles stále bez sebe setkává se s otcem Martinem Archimbaudem, schizofrenním knězem, který tvrdí, že je Miles jeho apoštol. Aby Miles neunikl odřízne ho Martin od hlavních dveří. Miles se plně probírá ale otec Martin ho napadá a injektuje mu anestetikum. Poté ukazuje Milesovi nahrávku Walridera, nadpřirozeného tvora, který zabíjí lékaře i pacienty a tvrdí o něm, že je zodpovědný za vyloučení azylů. Miles si znovu uvědomí, že je uvězněn v rozpadlé léčebně plné katatonických a dementních pacientů. Podaří se mu uniknout skrze kanály do hlavního oddělení, kde je Walker a dvě kanibalistické „varianty“. Ti ho chytí a předají bývalému výkonnému řediteli společnosti Murkoff Rickovi Tragerovi, který je postižen a vypadá jako ostatní vězni. Trager posadí Milese na invalidní vozík, amputuje mu dva prsty a připravuje se na to, aby mu totéž udělal i s jazykem a genitáliemi. Naštěstí Miles dokáže uniknout, když ho Trager na okamžik opustí. Po útěku do výtahu Miles Tragera neúmyslně rozdrtí mezi podlažími. Dále se vydává do místnosti ošetřovny a znovu se setkává s otcem Martinem, který mu říká aby šel do kaple. Miles zjistí, že Walridera vytvořil Dr. Rudolf Gustav Wernicke, německý vědec, který přišel do Spojených států po těžké operaci. Wernicke věřil, že intenzivní terapie snů provedená na psychologicky traumatizovaných pacientech by mohla vytvořit z jejich těla a roje nanorobotů zlovolnou bytost. Miles nakonec zjistí, že v kapli byl ukřižován a spálen otec Martin a že on je klíčem k výtahu atria. Miles vejde do výtahu a sestupuje do podzemní laboratoře, kde najde Walridera, který ho pronásleduje, dokud nepřijde napadnout Milese Walker. Toho Walrider brutálně zabije. Miles pak najde stárnoucího Wernickeho, který potvrzuje, že Walrider je biotechnologická entita pod kontrolou Billyho Hope, který je v kómatu a je hlavním předmětem Murkoffových experimentů. Rozkazuje Milesovi, aby ukončil Billyho životní podporu a tím zabil Walridera. Miles to udělá. Nicméně, těsně předtím, než zemře Billy Walrider napadá Milesa a vstupuje do jeho těla. Murkoffové, které vede Wernicke pak vstoupí do laboratoře a zabijí Milesa. Zděšený Wernicke ale brzy zjistí, že Miles je nový hostitel Walridera. Walrider poté zaútočí na něho a na pracovníky.

Příběhy většinou překládám z nějakého anglických článku, tento –> zde.

Můj názor

Stále si myslím, že se tato hra může právem řadit mezi nejlepší hororové hry a to už díky svému skvěle propracovanému příběhu, překvapivým zvratům, úžasné atmosféře utvořené perfektně vymodelovaným prostředím léčebny, ozývajícím se zvukům a lekancům. Co je ale asi nejvíce překvapující je její nechutnost, hra se nebojí ukázat lidské genitálie nebo nechutné vraždy jako třeba roztrhání těla, kanibalismus a další…

Outlast Whistleblower

Za nedlouho po prvním dílu této hororové chuťovky vyšlo i, jak to už u her bývá, DLC s názvem Whistleblower, které ještě více odkrylo příběh celé hry…

Příběh DLC

Waylon Park je softwarový inženýr pracující ve firmě Massive Asylum for Murkoff. Jeho úkolem je udržovat Morphogenic Engine, který ovládá lucidní snění v kómatu. Po několika zkušenostech, kdy pracuje přímo v srdci firmy a je svědkem nehezkého mučení pacientů, odešle anonymní e-mail reportérovi Milesovi Upshurovi, aby firmu navštívil. Krátce poté je Park zavolán do operačního střediska podzemní laboratoře, aby odladil monitorovací systém. Když se vrátí jeho nadřízený Jeremy Blaire do něho převede Morphogenic Engine, neboť zjistil, že Park odeslal zmiňovaný email. Nicméně poté co Walrider rozpoutá katastrofu Park uniká a bere sebou videokameru. Prochází stále se zhoršujícím se zařízením zatímco přežívající stráže a lékařští pracovníci se snaží uniknout nově osvobozeným pacientům a stále hledají krátkovlnné rádio, které může kontaktovat orgány. Během této doby se musí Park stále vyhýbat vousatému kanibalovi Franku Manerovi, který ovládá elektrickou pilu a neúspěšně se pokouší ho s ní zabít. Poté Park nalezne pracovní rádiový vysílač. V ten moment se objeví Blaire, napadne Parka a při útoku vysílač zničí. Blaire se pokusí Parka uškrtit obuškem. Když ale uslyší Chrise Walkera uniká skrze okno. Park nakonec vstoupí do azylového podkroví, kde se ho Dennis, disociativní „varianta“, pokouší chytit a nabídnout ho Eddiemu Gluskinovi, kterého nazývá „ženich“. Park uniká od Dennise. Zpočátku se vyhýbá Gluskinovi, ale při pádu do výtahové šachty si zraní nohu, díky čemuž ho Gluskin chytí. Ukáže se že Gluskin provádí u mužů amputace pohlavních orgánů za účelem vytvoření perfektní „nevěsty“. Park je přivázán na operační stůl, na kterém má být zmrzačený, když v tom jiný vězeň zaútočí na Gluskina a tak na Parkovu amputaci nedojde. Po usmrcení druhého vězně se Gluskin odebírá do tělocvičny s ostatními obětmi, ale během boje, který se rozpoutá, se zaplete do systému řemenic a zemře. Murkoffovy polovojenské týmy přijíždějí do azylové budovy a snaží se zabít vše, co vidí. Park kolem nich proklouzne a utíká do hlavní haly. Tam najde těžce raněného Blaira, který ho z ničeho nic napadne, trvá na tom, že nikdo nemůže znát pravdu o Massive, ale Walrider ho zabije. Park pak narazí na otevřené přední dveře a běží směrem k džípu Milesa Upshura, který je ještě v blízkosti hlavních bran. Park nastartuje džíp a vyrazí obě brány. Miles, nyní Walriderův hostitel, mu pomáhá uniknout. V epilogu Park sedí u notebooku s videem připraveným k nahrání, aby odkryl to, co se děje ve firmě Murkoff Corporation. Jeho spolupracovník ho informuje, že sice má na to, aby zničil Murkoffa, ale varuje ho, že se budou snažit zničit jeho rodinu. Navzdory váhání Park soubor nahraje a pošle médiím.

Původní článek v angličtině –> zde.

Resident Evil VII

A protože mám hororové hry opravdu ráda, přichází rovnou další, poněkud novější..

Datum vydání: leden 2017

Vývojáři: Capcom

Resident Evil (v Japonsku pod názvem Biohazard) je herní série žánru survival horor. Příběh her je původně umístěn do USA do fiktivního města Raccoon city, kde má umístěny své laboratoře společnost Umbrella Corporation. Po úniku viru je město na konci třetího dílu zničeno atomovou bombou. Děj dalších následujících her se přesouvá do Španělska, Afriky a Číny. Jako záporná entita se objevuje téměř vždy společnost Umbrella a její viry, které dělají z lidí krvelačný zombie, popřípadě nadlidsky silné mutanty s nadpřirozenými schopnostmi. Herní série se dočkaly i filmových snímků avšak příběh filmů a her se rozchází.

Příběh sedmého dílu

Ethan Winters přijíždí na opuštěnou plantáž v Dulvey, Louisiana, kvůli zprávě od jeho manželky Miy, která je po dobu tří let nezvěstná. Přijíždí za poznáním tajemství zdánlivě opuštěného domu. Nachází Miu uvězněnou v suterénu. Během jejich útěku, je Mia posedlá neznámou sílou, útočí na něho a donutí ho, aby ji zabil.Poté Ethan obdrží hovor s ženou jménem Zoe, která mu nabízí pomoc. Ethan je napaden oživlou Miou, a pak Jackem Bakerem, patriarchou rodiny Baker. Je držen v zajetí Jacka, jeho manželky Marguerite, jejich syna Lucase a starší ženou na vozíčku. Ačkoli Ethan unikne svým věznitelům, je opakovaně konfrontován Jackem, který prokazuje schopnost regenerovat se ze smrtelných ran a roztrhání.
Ethana znovu kontaktuje Zoe, odhalující to, že je dcera rodiny Baker. Informuje ho o tom, že ona, její rodina, a Mia jsou infikovány stejným onemocněním, ale mohou být vyléčeni pomocí speciálního séra. Ethan se tedy vydává na cestu do starého domu, aby našel složky pro výrobu onoho séra.Ve stodole je nucen zabít Marguerite. Po nalezení ingrediencí, zažívá vize neznámé mladé dívky. Bakerův syn Lucas unáší Zoe a Miu před tím než se k nim Ethan stihne dostat, a nutí ho jít do stodoly, kam přichystal mnoho vražedných pastí, je najít. Ethan přelstí Lucase, přiměje ho, aby uprchnul, a uvolní Zoe a Miu. Zoe pak vyrábí dvě sérové dávky, ale Jack, nyní silně zmutovaný, je napadá a Ethan použije jednu dávku, aby ho natrvalo zabil. Ethan se pak musí rozhodnout, koho vyléčí, buď Miu nebo Zoe.Volbou Zoe opouští, navzdory jeho slibu, Miu se zlomeným srdcem. On a Zoe unikají na lodi, na které mu Zoe vypráví o tom, že její rodina byla infikována potom, co k nim Mia přišla s mladou dívkou jménem Eveline. Přišla k nim, když u nich ztroskotala s vrakem tankeru. Nakonec ale neuniknou. Aby se zabránilo jejich útěku, Eveline psychicky zabíjí Zoe a Ethan se srazí a poté ho lapí podivné stvoření.Pokud se Ethan rozhodne pro Miu, Zoe se s ním a Miou hořce rozloučí. Když on a Mia unikají na lodi, narazí na havarovaný tanker, kde jsou napadeni tvorem a srazí se s lodi.Bez ohledu na hráčův výběr, Mia skončí na havarované lodi, kde hledá lapeného Ethan a zároveň odkrývá tajemství Eveline, která odkazuje na Miu jako na její matku. Nakonec se Mie vrátí paměť a odhalí, že byla tajný agent nejmenované společnosti, která vyvinula Eveline jako biologickou zbraň.Mia byla doprovod Eveline, když byla přepravována na palubě tankeru, Eveline ale utekla a potopila loď. Pak infikovala Miu ve snaze přinutit ji, aby se stala její matkou. Po zjištění nachází Ethana a dává mu lahvičku genetického materiálu-Eveliny tkáně.Pokud Ethan vyléčil Zoe, Mia podléhá Evelinině kontrole, znovu na něho útočí a přinutí ho, aby ji nadobro zabil.Pokud Ethan vyléčil Miu, Mia překonává Evelininu kontrolu dostatečně dlouho na to, aby se oba dostali pryč z lodi.
Po opuštění tankeru, Ethan objevuje skrytou laboratoř uvnitř opuštěného solného dolu. Tam se dozvídá, že Eveline je E-Series biologická zbraň schopna infikovat lidi pomocí psychotropní formy, která jí dává kontrolu nad myslích svých obětí, což vede k jejich šílenství, nadlidským schopnostem, regeneračním a různým mutacím.Eveline vyrostla v posedlosti mít rodinu, proto infikovala Miu a rodinu Baker, a vylákala Ethan do jejich domu. Použitím laboratorního zařízení a genetického materiálu z Eveliny tkáně, Ethan syntetizuje toxin, který ji má zabít, a pak pokračuje přes sérii tunelů, které vedou zpět do domu Baker.Eveline napadá Ethana s halucinacemi, ale on je překonává a podaří se mu do jejího těla vstřiknout toxin, tím ničí její podobu holčičky a odhalí ji jako starší ženu na vozíku, neboť Evelin začala od svého útěku z tankeru rychle stárnout.Eveline mutuje do velkého monstra, ale Ethan podporovaný příchodem vojenského oddílu, je schopen ji porazit.Začne se k němu slaňovat posádka vrtulníku i s jejich vůdcem, který sám sebe identifikuje jako „Redfield“. Ethan odlétá vrtulníkem.Pokud Ethan nevyléčil Miu, vrhá svůj telefon obsahující poslední videozprávu od ní pryč z vrtulníku, se slovy „sbohem“. Pokud Mia byla vyléčena, je nalezena živá ve vrtulníku. Jak vrtulník odlétá, je ukázáno, že je označen variací loga umbrella Corporation.

Anglický zdroj –> zde.

Můj názor

Mně osobně, jakožto člověka, který miluje Resident Evil, se tento nový díl neskutečně líbil. Měl zajímavý děj, zvraty, nechyběly ani základní body Resident evilu, které se objevují snad v každém dílu, jako třeba rozhodování se. I samotné prvotní tajemno kolem onoho Redfielda, o kterém nikdo moc nevěděl, kdo to je, ale všichni věděli, že o něm už v předešlých dílech byly nějaké zmíňky, je super. Ovšem našla jsem jednu věc, kterou bych tomuto dílu vytkla a to neustále se opakující enemáci. Ze začátku to možná bylo zajímavé, když se ze slizu na zdi odlouplo černé monstrum, ale když se tak stalo už po dvacáté, byla to nuda. Tito enemáci sice měli občas trochu jinou podobu, nádor na zádech, chybějící nohy atd..Ale stejně to byla tak trochu nuda, ještě že máme ty bosse, kteří byli opravdu výborní. Navíc humor Jacka se opravdu povedl.

Beyond: Two souls

Ale teď už konec hororových her…

Datum vydání: 8. říjen 2013

Vývojáři: Quantic Dream

Tentokrát vám chci představit jednu z mých nejoblíbenějších her Beyond: Two souls, ačkoli to není tak úplně hra, je to spíše takový film, který se dá hrát, neboť co se týká gameplaye, v této hře se moc nevyřádíte. I přes to je to díky svému, podle mě, emociálnímu příběhu velmi povedený interaktivní film. Žánrem se řadí mezi akční a adventury. Zajímavé je, že všechny postavy ze hry „hrají“ skuteční američtí herci. Mezi hlavní patří herečka Ellen Page a herec Willem Dafoe. Herci si celou hru odehráli a tvůrci hry snímali jejich mimiku těla, aby vznikl jejich co nejrealičtější obraz. Poté postavy samozřejmě i dabovali. Je nutno dodat, že tato videohra nabízí opravdu dokonalou grafiku, které se vyrovná jen opravdu málo her. Příběh vás provede životem mladé Jodie, od jejich osmi let až po dospělost. Jodie není jako ostatní dívky má totiž pro ostatní neviditelného kamaráda Aidena, díky kterému oplývá schopnostmi jako telekineze, dokáže z mrtvých lidí i věcí dostat jejich poslední vzpomínku a další..Díky Aidenu ji zkoumají dva vědci, dostane se k CIA, u které podstoupí jejich výcvik. To však není to jediné, co Jodie zažije. Postupně se dozvídáme, čím vším si musela, ať už jako malá tak i dospělá, projít a že to rozhodně nikdy nebyla procházka růžovou zahradou.V této videohře neexistuje žádný game over. Co se týče gameplay ve většině času si vystačíte s dvouma tlačítkama. Mně osobně se nejvíce líbí, že je ve hře velké množství rozhodnutí, které ke konci ovlivňují celou hru. Hra je rozdělena do několika kapitol, které nehrajete chronologicky po sobě,tudíž hra často servíruje náladou zcela protichůdné epizody. Kupříkladu jedna ze scén se věnuje výcviku CIA, další se odehrává na narozeninové párty, jiná nachází Jodie mezi bezdomovci na ulici a následně nás může hra zavést do jejího raného dětství.Na konci každé kapitoly můžete vidět všechny své rozhodnutí a také procento hráčů, kteří se rozhodli stejně.

Příběh hry

Osmiletá Jodie Holmes, která žije s náhradními rodiči (Philliph a Susan) na vojenské základně, se již od raného dětství chová jinak než normální děti. Má totiž (pro ostatní) neviditelného imaginárního kamaráda jménem Aiden, který může hýbat předměty, vstupovat do mysli, či vyvolávat telepatii. Není tedy divu, že okolí včetně rodiny ji považuje za prokletou čarodějnici. Po jednom z incidentů, kdy Aiden málem zabil cizí dítě, se náhradní rodiče psychicky zhroutili a Jodie si do péče bere vědec Nathan Dawkins z DPA (Department of Paranormal Activity – Ústav pro zkoumání paranormálních jevů). Časem se malá Jodie učí s Aidnem pracovat a kontrolovat ho.Když se Nathan jedné noci dozví, že jeho manželka a dcera byly zabity při autonehodě, Jodie ve snaze potěšit ho zjistí, že může prostřednictvím sebe a Aidna zajistit krátký kontakt se zesnulými. Jodie se tak dostává do výzkumného programu, ve kterém DPA zjišťuje její, resp. Aidnovy schopnosti a po čase se dostává i na svoji první misi pro CIA.Nathan se totiž dozvídá, že portál, přes který se CIA snaží spojit se Světem Mrtvých, tzv. Infraworld, je neovladatelný a v okolí portálu se dějí neskutečné věci, které jsou příčinou úmrtí desítek zaměstnanců. Jodie se podaří kondenzátor pohánějící portál, ve hře nazývaný Rift, zničit. Poté, co se dostane z budovy, varuje Nathana, aby zabránil výstavbě dalších podobných portálů a nenechal zemřít další lidi.To vede CIA ke snaze získat Jodie na svou stranu, aby nedělala problémy. Setkává se tedy s agentem Ryanem Claytonem, který ji nedobrovolně odvádí na několikatýdenní výcvik, kde se Jodie i Aiden učí spolu bojovat a dostávat se přes překážky. Po výcviku se dostává na první opravdové mise, kde je často s Rayenem, se kterým může díky interaktivnosti hry budovat vztah.O něco později je nasazena na sólovou misi v Somálsku, kdy má zavraždit, jak jí nadřízení řekli, nebezpečného vůdce Somálců. Při jeho hledání Jodie narazí na malého chlapce jménem Salim, který má vážně zraněnou nohu. Prostřednictvím Aidna mu nohu vyléčí a snaží se ho dostat do bezpečí. Když se rozdělí a Jodie konečně nalezne svůj cíl, zabíjí muže, o kterém byla informována, a skupinu jeho přívrženců. Po splnění úkolu, když se snaží dostat do bezpečí, je však postřelena a ocitá se na střeše jednoho domu, na který se snaží dostat dav zuřících Somálců. Naštěstí Ryan doráží včas s vrtulníky a dostává Jodie do bezpečí. Mise v Somálsku pro ni končí a spolu s Ryanem odlétají do USA. Cestou, při sledování zpráv, se však dozvídá šokující zprávu. Muž, kterého zabila, nebyl jen tak ledajaký vůdce, ale nový prezident. Jodie plná vzteku vyčítá Ryanovi, že jí spolu s ostatními lhali, a vyskakuje z vrtulníku (Aiden ji samozřejmě dokáže ochránit před pádem).Čeká ji dlouhá cesta po Spojených Státech, kdy musí několikrát bojovat s příslušníky CIA, kteří ji mají za zrádce. Na nějakou dobu se ocitá mezi skupinou bezdomovců, kterým díky svým schopnostem alespoň trochu pomáhá k lepšímu životu. Příslušnici skupiny jménem Tuesday dokonce pomáhá odrodit malou holčičku jménem Zoey. Když se usadí v nevyužívaných prostorách, stanou se obětí žhářů, kteří budovu vypálí a Jodie brutálně zmlátí. Probouzí se v nemocnici, kde ji zrovna hledají agenti CIA. Nezbývá jí tedy nic jiného, než vyskočit oknem a opět putovat dál. Dojde až do oblasti, kde žijí potomci Indiánů jménem Navajo. U jedné rodiny, jejichž stavení potká, se zastavuje a dostává ubytování a stravu odměnou za pomoc. Rodina si s sebou však nese podivné tajemství, které se Jodie podaří zjistit. Kdysi totiž příslušníci Navajů dokázali otevřít portál – Infraworld, přes který se na svět dostalo krvežíznivé monstrum, které každou noc okupuje jejich dům. Za pomoci nejstarší zde žijící ženy se jí podaří portál otevřít znovu a dostat monstrum zpět. Bohužel to stojí dva příslušníky této rodiny život.Jodie se vydává zpět k místům, kde vyrůstala, a kontaktuje Cola Freemanem, svého přítele a vědce z DPA, aby pro ni zjistil jméno a adresu její skutečné matky. Cole se nad Jodie slituje a nejen že jí její jméno zjistí, ale doprovází ji až do psychiatrické léčebny, kde se její matka nachází. Zde ji však zajmou příslušníci CIA, kteří o jejím posledním pohybu věděli. Dostává se do centra Central Intelligence Agency, kde ji opět čekají nesnadné úkoly. Dostává se do Číny, kde má za úkol zničit další portál do Světa Mrtvých. Poté, co se dostanou do spárů nelítostných čínských vojáků, se jim přece jen za pomoci Aidna podaří portál zničit a včas se dostat pryč ze základny, která se ukrývá hluboko pod vodou.Po návratu do USA se dozvídá o plánu Nathana, který sestrojil vlastní přístroj na získávání kontaktu s mrtvými. Stále se totiž ještě nesmířil se ztrátou své manželky a dcery, které chce za každou cenu dostat zpět. Jeho plán je však natolik ukvapený a neobjektivní, že se kromě jeho rodiny dostávají zpět na svět i další mrtví a Jodie spolu s Ryanem a Colem musí zničit poslední portál skrývající se pod budovou CIA. Než se dostanou k ovládacímu panelu, Cole je vážně zraněn a Jodie s Ryanem musí pokračovat sami. Cestou ještě potkávají Nathana, který se následně zastřelí a šťastně odchází s rodinou do Světa Mrtvých.
Zde nastává první důležité rozhodování pro hráče. Může si vybrat, kam se s Jodie vydat. První možnost je odejít do Světa Mrtvých a setkat se nejen se zesnulými přáteli, ale dokonce i s Aidnem, o kterém Jodie zjišťuje, že je její bratr. Při tomto výběru je následující filmový záběr konečný. Druhou možností je vrátit se zpět odkud přišla a zůstat naživu. Při této možnosti Jodie odchází z dohledu CIA a na několik dní se usazuje v horské chatě. Následuje finální výběr – zda chce Jodie zůstat sama nebo žít s někým jiným. Na výběr máte celkem čtyři možnosti: sama, s Ryanem, Zoey nebo Jayem (jeden z Navajů).

Zdroj –> zde.

Můj názor

Za mě je hra velice povedená a rozhodně doporučuji, ačkoli, jak jsem již psala co se týče gameplay, si moc neužijete, si jí zahrát. Její příběh mě ihned vtáhnul do děje, celou dobu až do konce jsem byla napnutá nedočkavostí, jak hra skončí a jak se vše vysvětlí. Doslova jsem hltala každou kapitolu. Dvakrát mi dokonce ukápla slzička. Ano, jsem strašná citlivka.

Life is strange I.

A poslední…

Datum vydání: 29. leden 2015

Vývojáři: DONTNOD entertainment

Hra se odehrává ve smyšleném městě Arcadia Bay, kam se po pěti letech vrací plnoletá Max. Hráč sleduje příběh 18-ti leté Max, která je studentkou vysoké školy a která v sobě objeví schopnost přetáčet čas a cestovat v něm. Schopnost objevuje po tom, co zachrání svojí kamarádku Chloe před smrtí. Dvojice se pokouší odhalit nepříjemnou pravdu o záhadném zmizení jejich spolužačky Reachel. Life is strange využívá nelineárního herního prvku, jako rozvětvující dialogy, prvky point & click a „role-playing“. Podle DONTNOD entertainment si hráč svými rozhodnutími v rámci hry sám určuje další průběh celého příběhu. Maxina schopnost cestovat v čase, nebo spíš přetáčet čas, hraje veškerou roli v tom, jak se bude příběh dále vyvíjet.

Příběh hry

Life is strange, je umístěna ve fiktivním městě Arcadia Bay v Oregonu a je ukázána z pohledu Maxine „Max“ Caulfield, osmnáctileté studentky Blackwell Academy, během týdne 7. října 2013. Během vyučování se svým učitelem Markem Jeffersonem, Max zažívá vizi majáku zničeného otřesným tornádem.Když odejde na toalety, aby se zklidnila, je svědkem toho jak její spolužák Nathan Prescott náhodou zastřelil dívku. V jediném, náhlém úsilí vyvine schopnost převrátit čas a zachránit tak dívku – její kamarádku z dětství Chloe Price.Po této události se s Chloe sejdou a jdou na procházku k majáku, kde Max odhalí svojí schopnost cestovat zpět v čase. Zjišťuje, že vize je spíše obrazem do budoucnosti- bouře blížící se k městu.Druhý den Max pozoruje spolužačku Kate Marshovou, která je šikanována kvůli virálnímu videu, ve kterém ji líbá několik studentů na párty. Kate se Max svěří, že byla zdrogována a Max podezřívá Nathana jako pachatele.Když se setká s Chloe v restauraci, kde pracuje její matka Joyce, rozhodnou se experimentovat s Maxininou mocí u Chloeiny tajné skrýše. Napětí způsobí, že Max krvácí z nosu a pociťuje slabost. Chloe ji vezme zpět do Blackwell.Uprostřed vyučování jsou všichni zavoláni na dvůr, kde Kate spáchá sebevraždu skokem ze střechy dívčí koleje. Max se vrátí zpět v čase, který se nečekaně zastaví. Max dorazí k Kate a přesvědčí ji, aby neskákala.Pak konečně začne řešit, co se stalo s Kate a s nezvěstnou Rachel, která byla dobrá kamarádka Chloe. Max a Chloe se v noci vloupají do ředitelské kanceláře, aby našly něco, co by jim pomohlo vyřešit záhadu. Když ředitelnu opouštějí, napadne Chloe jít do školního bazénu, aby se vykoupaly. Při odchodu je málem chití David Madsen, vedoucí bezpečnosti školy a nevlastní otec Chloe.Následujícího rána se dostanou do karavanu Franka Bowerse, obchodníka s drogami a přítelem Rachel a dozví se, že Rachel měla s Frankem vztah a lhala Chloe. Chloe se kvůli tomu naštve a odveze Max na její kolej.Max se vrátí do své ubytovny a zkoumá její dětskou fotku s Chloe, přičemž se najednou přenese do dne, kdy byl snímek pořízen. Snaží se zabránit tomu, aby otec Chloe William umřel v dopravní nehodě. Tím přepíše realitu a vytvoří takovou, kde William žije, ale Chloe je paralyzována od krku dolů v důsledku kolize v jejím vlastním autě.Max použije fotografii, aby zrušila své rozhodnutí a i za cenu smrti Williama vrátila Chloe zdraví. Poté pokračují v jejich vyšetřování a získají stopy, které je vedou k opuštěné stodole, kterou vlastní vlivná rodina Prescottových.Objevují skrytý bunkr obsahující obrázky Kate a Rachel, které jsou svázány, zdrogovány a Rachel je pohřbena v tajném úkrytu Chloe. Spěchají zpátky k vrakovišti a najdou Rachelin hrob.Max s Chloe jdou na školní párty, aby se postavily proti Nathanovi, protože věří, že zaútočí na Maxinu spolužačku Victoriu Chase. Když ho na párty nemohou najít, obdrží od něho sms, ve které hrozí, že zničí důkazy.Obě pospíchají na vrakoviště, kde jsou napadeni Jeffersonem, který Max píchne drogy a zabije Chloe výstřelem do hlavy. Max je unesena a držena v zajetí v Dark Room, což je místo, kde Jefferson droguje a fotografuje mladé dívky, aby zachytil jejich nevinnost.Max unikne do fotografie a objeví se zpátky v Jeffersonově třídě. Upozorňuje Davida a tím je Jefferson zatčen. Max má možnost jít do San Franciska a mít jednu z jejích fotografií zobrazených v umělecké galerii. V San Francisku si ale uvědomí, že se její vize naplnila a bouře dosáhla zálivu Arcadia.Max se teleportuje do chvíle, kdy vyfotila fotografii, která ji dostala do San Franciska, což ji nakonec vede k pobytu v alternativních realitách a je nucena přejít přes své noční můry.Na konci se Max a Chloe konečně vrátí k majáku a postaví se proti skutečnosti, že Max přivedla na jejich město bouři tím, že využila svojí schopnost.
Jediným způsobem, jak tomu zabránit, je, aby se Max vrátila na začátek a nechal Nathana zastřelit Chloe. Max si musí vybrat: obětovat Chloein život, aby zachránila záliv Arcadia, nebo obětovat záliv Arcadia, aby ušetřila Chloe.

Anglický zdroj –> zde.

Můj názor

Tuto hru mám opravdu ráda a to i když byl její konec opravdu silný a depresivní. Prostě musíte jen tak nechat umřít jednu z hlavních postav, kterou si počas hry nešlo neoblíbit a zahodit, tak všechno, co spolu Chloe a Max v týdnu, kdy se hra odehrává zažily. I když je konec smutný, doporučuji vám si tuto hru zahrát, i když po tom co víte jaký je její příběh už to pro vás nebude takový zážitek, schválně jsem ale vynechala pár hezkých okamžiků, které ve hře najdete.

Oslava, hokej a čekání na vlak

Opět něco málo z mého života…


19. ledna 2019





Jak jste z fotek nejspíše pochopili, tento den jsem slavila své 21. narozeniny. Je to až neuvěřitelné kolik mi už je, pamatuju si jak jsem slavila osmnáctiny a říkala si, že je divné, že už jsem dospělá a ani jsem se nenadála a už mi je jednadvacet! Docela mě to znepokojuje, neboť se na svůj věk absolutně necítím a ještě více mě znepokojuje, když kouknu na sociální sítě a tam vidím fotky od svých těhotných spolužaček ze střední a ze základky. Já si nedokážu představit ani že bych měla mít dítě za 2-3 roky, spíš si připadám stále jako, že jsem dítě já sama. Vždyť mě přijde divné jen, když mám sama něco „dospěláckého“ zařizovat…Ale zpět k narozeninám… Den před oslavou jsme s mamkou v sousedním městě vybraly výborný Raffaelo dort. Výběr to nebyl lehký, neboť v cukrárně měli spoustu lahodně vypadajících dortů jako třeba jahodový, karamelový, Snickers…zkrátka dorty už asi nebudeme vybírat jinde. Narozeniny jsem neslavila nějak přehnaně, stačila mi malá oslavička s mamkou, jejím přítelem, sestrou a mým přítelem. Z dárků mě stoprocentně nejvíce potěšili lístky na koncert Eda Sheerana, neboť mám jeho písničky strašně ráda a prostě je to zrzek a zrzci jsou roztomilí. Haha. Nejvtipnější bylo, že mamka i sestra věděla jaké lístky dostanu a pořád o tom přede mnou mluvili, abych byla nejvíc zvědavá. Sestře se dokonce podařilo mě tak zmást, že jsem s Edem absolutně nepočítala. Dále jsem dostala mangu Sherlocka Holmese – Studie v růžové, na kterou jsem dokázala úplně zapomenout, že jsem si jí u přítele „vyprosila“, což absolutně nechápu, jak se mi povedlo. Já prostě miluju Sherlocka Holmese a ještě víc když ho hraje Benedict C. a tahle manga je kreslená podle seriálu, ve kterém právě Benedict hraje, takže je dokonalá. Sestra mi dala dřevěnou krabičku na papírové kapesníky s nápisem „enjoy the little things“ což na ní vůbec nesedělo, neboť mi vždy spíš dávala nějaké vtipné „kraviny“, tímhle mě ale dost příjemně překvapila. Taky jsem dostala „kyti“ fialovou Orchidej a od mamky praktický dárek na vaření – pečenku, abych na koleji konečně mohla i péct.



26. 1. 2019



Byl to úplně obyčejný den jako předešlých sedm po oslavě, prostě jenom práce a odpočinek na koleji. Píšu o něm jen proto, protože v Ústí začalo sněžit, a to jsem si libovala v tom, že aspoň někde ten sníh není, a taky jsem poprvé ochutnala jídlo v jednom čínském fastfoodu, kde mi daly to divné kolečko, které začne šíleně nahlas houkat, když je vaše jídlo připravené, mně naštěstí mé kolečko nehoukalo, protože ho slečna u pokladny prý zapomněla zapnout…no co, stejně jsem stála hned u kasy, takže jsem viděla kdy je moje jídlo připravené. Taky jsem si v Croppu chtěla koupit společenské kalhoty, takové jaké jsem přidala na fotce, bohužel i když se mi tyto kalhoty hodně líbí na mojí postavě vypadají jako nějaký divný koberec. A tak jsem si koupila aspoň nový legíny a košili, aby mi to nebylo líto, že jo…


27.1.2019


Tento den jsem po docela dlouhé době vstávala v pět hodin ráno a to, jak se později ukázalo, jen proto, že jsme si s přítelem špatně rozuměli. Jela jsem totiž do Karlových Varů za přítelem a když jsme se domlouvali v kolik přijedu bylo mi řečeno, že v jedenáct je to pozdě, tak jsem si řekla okey..přijedu v devět, problém ale byl, že přítel si celou dobu myslel, že myslím čas odjezdu z Ústí kdežto já tím myslela čas příjezdu do Varů. Naštěstí byl přítel brzo ráno vzhůru a tak jsem nemusela čekat moc dlouho na nádraží, než pro mě přijel. Jen škoda, že zrovna ten den pršelo, takže se nedalo jít ani na žádnou procházku. Jediné kam jsme šli byla super zdravá snídaně v KFC. Zbytek dopoledne a odpoledne jsme trávili u přítelovo sestry a pak jsme vyrazili na hokej, kde hráli Karlovy Vary proti Plzni. Na hokeji jsem byla naposledy někdy před třemi roky v Liberci a pamatuju si, že mě to docela bavilo, takže jsem se těšila a mé očekávání to splnilo. Zápas mě bavil, i když Karlovy Vary, kterým jsme „fandili“ nevyhráli. Asi to bude tím, že mě fascinuje jízda na bruslích. Sama bych se chtěla naučit pořádně bruslit, zatím jsem ale lední brusle měla na noze pouze dvakrát. Večer jsme pak koukali na Příběh Kmotra, který mě zase jen utvrdil v názoru, že české drama je téměř vždy povedené. Musím říct, že se mi u přítelovi ségry líbilo, neboť u nich doma panovala jakási pohoda, která třeba u nás doma je jen málokdy.


28.1.2019


Následující den začal opět problémem. Přítel mě totiž odvážel na nádraží na vlak. Ovšem ani jeden z nás se nepodíval v kolik přesně mi vlak jede. Takže jsme objížděli nádraží, hledali místo na zaparkování a když už přítel zastavil, abych mohla jít na ten vlak, zjistili jsme, že mi před pár minutami ujel. Naštěstí to neznamenalo nic hrozného, jen jsem musela dvě hodiny čekat na nádraží na další. Nejhorší na tom bylo to, že mě už po probuzení pobolívala hlava a ještě jsem byla nějaká unavená, nejspíš z toho předchozího brzkého vstávání, takže jsem na nádraží usínala na lavičce.


Pokračování mého roku 2018

V minulém článku jsem slíbila brzké pokračování, tak tady ho máte…

2/2

Květen

Hned po mé odborné exkurzi mě čekala snad největší výzva z celého předešlého roku – odborná praxe. Nejdříve bych ráda napsala, i když tuto informaci mám na stránce „o mně“, že studuji na filozofické fakultě obor dokumentace památek. Tudíž v naší praxi šlo o architektonické památky. Konkrétně praxe proběhla v Konojedech u Úštěku. Zaměřovali jsme se na raně barokní objekty poplužního dvora, mlýna na střelný prach a obilného mlýna. V Konojedech jsme strávili týden. Na každý den jsme měli rozpis, ve kterém bylo uvedeno jakou dokumentační techniku si ten den vyzkoušíme. Dohromady jich bylo osm – měření totální stanicí, měření GPS, fotogrametrie, skenování, stavební měření, plošný průzkum s popisem vybraného objektu, měření pomocí pásma, kreslení mapky s vrstevnicemi a popis menšího architektonického objektu. Danou techniku jsme prováděli od rána až do oběda v terénu a po obědě jsme zpracovávali výsledky na počítačích. A v tom byl můj první problém. Půjčovala jsem si totiž školní notebook a hned první den zjistila, že se nechce připojit k wifi, což bylo docela špatné, když byl internet potřeba téměř ke každému výsledku. A aby toho nebylo málo notebook mi nechtěl načíst ani mojí flashku. Upřímně musím říct, že jsem se na této praxi dost natrápila. Dokonce jsem i nejednou brečela. Nakonec ale vše dobře dopadlo a já ji překvapivě zvládla. Jen škoda, že mě to tento rok čeká znovu. Nechci tím říct, že mě můj obor nebaví ale nemám ráda ten stres z toho zda danou věc zvládnu a stihnu odevzdat. Praxi jsme si i přes prvotní slzy nakonec i dalo by se říct užila, hlavně sken, který mě hodně bavil. Květen jsme s mamkou, sestrou a přítelem zakončili návštěvou otevřených dveří v útulku Azylpes ve Frýdlantě, kde jsme si půjčili pár pejsků a vzali je na procházku.

Červen

Na konci června jsme s přítelem, jeho rodinou a přáteli odcestovali do Chorvatska, konkrétně na ostrov Vir, kam jsme se dostali autem. První den byl dost poznávací, tedy pro mě, neboť jsem na tomto ostrově na rozdíl od přítele byla poprvé. Nejprve jsme se šli projít k místní pekárně, kde jsme si koupili něco na snídani a pak už jsme rychle utíkali k moři schladit se. Večer jsme si prohlédli město a zašli si na večeři na pizzu, vrap a samozřejmě zmrzlinu. Také jsme si prošli stánky s různými suvenýry a občerstvením. No a pak už jsme unavení šli na náš apartmán spát.

Další dny jsme vždy po poledni chodili k moři, ve kterém jsme nacházeli plno hezkých mušliček a na dně potkávali mořské okurky, malé rybky a raky. Na oběd jsme, kromě jednoho dne, kdy jsme vařili salát, chodili na něco místního. Abychom ale pořád jen neleželi u moře, šli jsme se jeden den s přítelem projít na nedalekou písečnou pláž a podívat se na hrad Kastelina, kde jsme se neustále rozčilovali nad turisty, kteří nám překáželi v pořizování fotek. Našli jsme i jednu moc zajímavou pláž, která byla plná hezkých malých mušliček.

Hrad Kastelina
Velmi zajímavá pláž

Tímto ale naše výletování nekončilo. Vyrazili jsme totiž také na výletní loď, na které nás čekalo občerstvení a muzikanti, a která nás dopravila na nádhernou oblázkovou pláž. Moře u této pláže bylo plné o hodně větších ryb, než které jsme mohli vidět v moři u našeho apartmánu a tak jsme mohli konečně využít naše náčiní na šnorchlování a podívat se na rybky pěkně zblízka.

Výletní loď

Náš poslední výlet byl do historického města Zadar. To bylo něco pro mne – nádherné město se spoustou římských staveb jako například ruiny z bývalého opevnění, věž, kostely, sloupy a tak dál..Pro milovníka architektury jako já to bylo prostě dokonalé. Zajímavé bylo také slunce složené ze solárních panelů, sluneční soustava a mořské varhany.

Noční Zadar
Tohle je prostě nádhera…
Solární slunce

Červenec

Polovinu tohoto měsíce jsem strávila u babičky na vesnici, což je taková moje klasika. S babičkou, jejím psem Andym a sestrou jsme chodili na různé procházky a také jsme si udělali výlet na Štěpánskou rozhlednu v Harrachově.

Poté jsme s mamkou, sestrou, tetou a strejdou navštívili cirkus Humberto. Vím, že většina lidí je proti zvířatům v cirkusu, ale já si prostě nemůžu pomoct, mně se to líbilo a nemyslím si, že v tomto cirkusu zvířata trpí, sleduji i instagramové účty vystupujících a na nich jde pěkně vidět jak se s láskou o ty zvířata starají. Navíc byl cirkus laděn na téma Největší showman, kterého mám moc ráda.

A protože zvířat není nikdy dost, vyrazili jsme s mamkou, sestrou a přítelem také do Pražské zoo. Předpokládám, že tu asi téměř každý zná takže není nutné ji nějak blíže popisovat.

Srpen

V srpnu jsem jela poprvé k přítelovi domů a poznala jeho rodiče. Většinou jsme chodili po výletech a na večer se koupali v místním lomu. Nejhezčí výlet byl podle mě zámek Bečov nad Teplou, ve kterém se nachází známý relikviář svatého Maura.

Bečov nad Teplou
Interiér zámku
Další výlet – zřícenina hradu

Září

A přišel poslední měsíc mých prázdnin. Ten jsem částečně strávila opět u babičky na vesnici a částečně doma. Až na jeden víkend, kdy jsem jela za přítelem do Karlových Varů, kde probíhala akce Rozsvícené Vary. Šlo o to, že různé budovy ve městě byly barevně nasvícené, na některé se pomocí projektorů promítala různá videa s efekty a na jednu budovu se dokonce pomocí projektoru kreslilo.

Možná si teď někteří říkáte, že jsem na něco tak trochu zapomněla..Co takhle moje letní zkouškové období?..Jistě to taky proběhlo a musím říct, že to bylo zatím moje nejhorší zkouškový. Díky středověké historii jsem se fakt dost natrápila. K tomu mi ještě nastydl močák, což bylo hodně „příjemné“. Dokonce jsem došla do bodu, kdy jsem si říkala, že s tou školou prostě seknu, že tam nemám co dělat, to byla doba, kdy mi žádný test ani zkouška nevycházela. Nakonec jsem ale na poslední chvíli a pokus vše zdárně zvládla a probojovala se tak do druhého ročníku.

Říjen

A byl tu začátek dalšího zimního semestru. Musím říct, že hned ze začátku jsem opět začínala panikařit a být zoufalá. Bylo toho tolik – povinná četba, seminárka snad na každý předmět a vypracované otázky na zkoušku o 200 stránkách. Také jsem si musela zvykat na to, že jsem na koleji úplně sama. A že ze začátku mi to chvílema dost lezlo na mozek, nebo jsem se cítila opuštěná. Nakonec jsem se ale hecla, pilně se učila, psala seminárky a snažila se abych to dala.

Prosinec

Vánoce u nás doma slavil i přítel, takže to bylo moc hezké. Až teda na to, že jsme oba byli nemocní. Také jsme si s přítelem zavzpomínali na to jak jsme se poznali, vyšli jsme si totiž na diskotéku, na které jsme se poprvé viděli před rokem. Silvestr jsem také slavili společně u mě na koleji a byl to opravdu pohodový Silvestr. Celkově jsem si v tomto měsící aspoň trochu odpočinula. Musela jsem přeci nabrat síly na zkouškové. A kdyby náhodou někoho zajímalo jak mé zkouškové dopadlo, tak musím říct, že to byl jeden obrovský zázrak, neboť jsem téměř všechny zkoušky a zápočty dala na první pokus a tu nejtěžší zkoušku dokonce na dvojku! Do teď to nechápu.

Můj rok 2018

Jako první na tomto blogu, jsem se rozhodla napsat článek, který by tak nějak shrnul celý můj uplynulý rok 2018 a dal všem mým čtenářům menší náhled do mého dosavadního života. Nejspíš to bude dost dlouhý článek, neboť o některých zážitcích se plánuji dost rozepsat, z tohoto důvodu tento článek rozdělím na dvě části. Na pokračování se můžete určitě těšit co nejdříve.

1/2

Leden

Jak lépe mohl předešlý rok začít než láskou? V lednu jsem se poznala se svým současným přítelem. Stačila k tomu jedna diskotéka a než jsem se nadála už jsme spolu chodili. PS: přidala bych sem fotku ale přítel nechce, prý není dost fotogenický. Také jsem před sebou měla své první zkouškové období. To už zní o něco hůře, než psaní v předchozím odstavci. Abych ale řekla pravdu, když na mé první zkouškové zpětně vzpomínám, nemůžu říct, že by bylo nějak bůhví jak těžké. Nejhorší na tom byla asi ta nervozita z něčeho nového. No a ani vylitá polévka v notebooku tomu moc nepřidala. Nakonec jsem ale tak nějak vše zdárně zvládla a dostala se tak přes první půlrok vysokoškolského studia. Abych přešla opět k něčemu o dost příjemnějšímu, nesmím rozhodně zapomenout na koncert Harryho Pottera, na kterém jsme byli s přítelem. Jednalo se o druhý díl Potterovské série, ke kterému hrál doprovodné písně živý orchestr. A i když mi chvílemi přišlo, že to s hlasitostí trochu přehání, stejně se mi to neskutečně líbilo, protože prostě Harry Potter! Dalších několik měsíců se, myslím si, nic zásadního nedělo – prostě jen brigáda, škola a jednou za čas víkend doma nebo s přítelem.

Květen

Vše se změnilo v květnu, kdy jsme se školou jeli na odbornou exkurzi. První den exkurze jsme strávili v Mikulově, kde jsme si řekli něco málo o Svatém kopečku a také si zvenčí prohlédli krásný zámek Mikulov, u kterého mě nejvíce uchvátil jeho gotický dvůr s pozůstatky sochařské výzdoby.

Zámek Lednice
Pozůstatky sochařské výzdoby na zámku v Mikulově

Další den jsme strávili prohlídkou Lednicko-valtického areálu, ze kterého mi bohužel někam zmizely všechny fotky. Ten kdo tento areál zná mi dá jistě za pravdu, že je naprosto nádherný. Za návštěvu rozhodně stojí ať už Apollonův chrám, Belvedér nebo Dianin chrám. Zkrátka rozhodně všem doporučuji tento areál navštívit, je to krásná podívaná. Poté už jsme opustili Českou Republiku a vydali se nejdříve do Rakouska, kde jsme si prohlédli některé románské kostely a pak do Maďarska. Maďarsko pro mne a mé dvě spolužačky nezačalo moc dobře, neboť jsme se hned při prvním rozchodu ztratily. Řeknu vám, že opravdu není moc příjemné ztratit se někde, kde se ani neumíte domluvit, naštěstí nás nakonec zachránila spolužačka se svým přítelem a až na to, že jsme přišli pozdě na místo srazu, vše dobře dopadlo. Bohužel z Maďarska si vůbec nepamatuji názvy míst, které jsme navštívili. Vím, že jsme byli na jakémsi porozpadlém hradě, ve venkovním muzeu, které vypadalo jako skanzen se starými chatrčemi, ve kterých se skrývaly různé místnosti jako například koupelna, ve které bylo neskutečné dusno, ale bylo toho i daleko více. Jediné místo, které si pamatuju je Pannomhalské opatství a to nejspíš proto, protože se mi neskutečně líbila knihovna, která se v areálu kláštera nachází. Opravdu docela závidím lidem, kteří tam studují.

Poslední den exkurze jsme strávili na Slovensku, konkrétně v Bratislavě. V plánu jsme měli jít se podívat na Bratislavský hrad ale bohužel se tak nestalo, což mě docela mrzí. Místo toho jsme navštívili hrad Děvín v jehož areálu prodávali výbornou domácí limonádu a domácí rybízové víno, které jsem dovezla na ochutnávku domů a všem chutnalo, takže rozhodně doporučuji ochutnat.